Následující komentář se bude skládat ze dvou krátkých částí, nejprve se vymezím vůči jedné aktuální politické události a pak politiku rychle opustíme a vrhneme se do justičních vod. Oba příběhy mají společného jmenovatele – dvojí metr.

Koalici a některé novináře hodně pobouřil ostřejší slovník Aleny Schillerové, která premiéra a svého brněnského skorosouseda Petra Fialu nazvala dokonce „parchantem“. Popravdě, byla to od místopředsedkyně ANO parádní nahrávka na smeč všem falešným mravokárcům, především ze Spolu a STAN, kteří již posléze nijak neřešili vlastní obsah jejího kritického projevu a zaměřili se pouze a jen na její slovník, respektive výhradně na zmíněné ostřejší slůvko od písmenka „P“.

Co je dovoleno Jovovi…

Jistě, mluvit vulgárně se nemá, stranou ponechme, jak moc vulgární vyjádření poslankyně Schillerové opravdu bylo. Satirik by ho mohl například komparovat s výrokem „Zaorálek je č**ák, ať jde do hajzlu“, který pronesl Ondřej Kolář, vlivný europoslanec za TOP 09. Ergo kladívko, pětikoalice, pardon již jen čtyřkoalice, to byla a je slušnost sama. Desítky výroků populárního člena ODS Pavla Novotného raději neradno připomínat, před těmi je i ten Kolářův slabým čajíčkem, a ten od Aleny Schillerové neškodnou limonádou pro děti.

Poučení z minikauzy Schillerová je jasné: Když říkají hrubosti naši - tak je to ostré, ale o to upřímnější pojmenování pravdy... ale když totéž říkají „vaši“ - tak je to nepřípustná sprosťárna kazící údajnou politickou kulturu.

Koneckonců jako by zde nějaká kdovíjaká vysoká politická kultura kdy byla. Ostatně o jejím úpadku slýcháme od počátku devadesátých let, takže musí být hodně v mínusových bodech a jeden dobře cílený „parchant“ ji nemá kam níže sesunout, nutno dodat sarkasticky.

Na závěr si dovolím v této souvislosti připomenout zdařile trefný vtip z internetu:

Svině tady nebudou nikomu nadávat do parchantů...
Z poslední komunikační karty Otakara Foltýna

Horší, než jsme si mysleli?

Možná jste již zapomněli na případ pražského soudce Ivana Elischera obviněného z korupce a dalších skutků. Šlo dokonce o soudce vrchního, nikoliv prvoinstančního soudu. Věc již trvá sedm let, a rozsudek stále nikde. Během nich byl obžalovaný dvakrát ve vazbě, z toho jednou, na 37 dní, nezákonně. Jednou už padl rozsudek, který byl ale anulován, protože soud, jednoduše řečeno, neuvedl věrohodné důkazy, na základě kterých k vině a trestu došel. Dodejme, že Elischerovi hrozí devět let. Avšak nutno připomenout presumpci neviny.

Zatýkali ho v 57, dnes je soudci Elischerovi 64 let. Jak k věci podotkl právní publicista Petr Dimun, když to „půjde dobře“, v šedesáti osmi letech by mohl mít zmíněný soudce pravomocné rozhodnutí. Tedy zda je vinen či nevinen.

Laskavý čtenář asi nyní očekává, že spustíme satirický orchestrion o tom, jak je české soudnictví nehorázně pomalé a za co si tedy zaslouží soudci zvýšení platů, když jsou pomalí jako slimáci. Nikoliv, ačkoliv se mi justiční tempo též nelíbí, nacílím glosu jinam.

Zmíněný obžalovaný soudce ovšem v rozhovoru pro web Info.cz pronesl jinou znepokojivou myšlenku. Uvedl: „Kdybych se hájil jako obyčejný obžalovaný, systém by mne už dávno odsoudil“. Povrchnější čtenář si řekne, to je ale šikula, ví, jak v tom chodit, inu právník. Nicméně zamyslíme-li se hlouběji, tak je to velice neradostná zpráva o stavu justice v ČR. Tedy že se zde všem pravděpodobně neměří stejným metrem.

Z řečeného jasně plyne, pakliže nejste zdatný právník, ale sprostý obyčejný obžalovaný, tak vás justiční systém (mukly nazývaný též „mlýn“) odemele rychleji a možná i přísněji. V knižní detektivce či filmu jistě fajn, ale do právního státu roku 2025 tohle snad nepatří. Kde zůstala rovnost před zákonem, kde zůstala předvídatelnost práva?

Kde zůstala zásada legitimního očekávání, že se všemi je nakládáno stejně? Trochu to připomíná systém kulichů ve zdravotnictví, kde jsme si všichni rovni, ale někteří rovnější. Ale snad se pleteme, a snad se jenom obžalovaný soudce nepřesně vyjádřil. Jelikož nerovnost v přístupu justice k obžalovaným lidem by byla ještě větším problémem než její nebývalá pomalost.

Psáno pro Lidovky.cz, 18.3.25