Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Přemýšlím, zda by autor dokázal splácat článek bez použití slova "narativ", jež bylo donedávna neznámé.

Snažím se postupně zpřesňovat terminologii tak, aby co nejlépe odpovídala popisované realitě. Pokud se objeví přesnější pojem, dává smysl ho použít — nejde o módní slovo, ale o snahu formulovat argument přesněji.

Ještě příklad z budoucna. Pokud i u nás postoupí islamizace více vpřed, což je otázka času. Objeví se i ideologové, kteří nám budou vysvětlovat, že vlastně islám je docela dobré náboženství, a že křesťanství má více chyb, než si myslíme. Ideolog vždy pracuje na zakázku toho, kdo je u moci, nebo je veliká šance, že se k moci dostane. Jinak by umřel hlady.

Tenhle příklad ale stojí na anachronismu.

Přenášíte obecnou představu „ideologa“ jako aktivního nositele a obhájce vládnoucí ideologie do prostředí, kde tato funkce měla úplně jiný obsah. V pozdním komunismu totiž ideologie už ve velké části aparátu reálně nefungovala jako nástroj řízení. Zůstala spíš jako formální jazyk.

A právě proto se i funkce „ideologa“ často vyprázdnila.

Na nižších úrovních to nebyl člověk, který by něco skutečně ideově prosazoval, ale spíš někdo, kdo formálně naplňoval očekávání systému — často s minimální náplní a bez reálného vlivu. Právě proto to mohla být výhodná pozice pro někoho, kdo chtěl mít „politický profil“, ale fakticky se věnovat něčemu jinému.

Použít na tuto situaci model „ideolog slouží moci, jinak by umřel hlady“ znamená promítat do minulosti schéma, které tam neodpovídá realitě.

Problém není v tom, že ideologové obecně existují, ale v tom, že předpokládáme, že vždy fungují stejně. A právě to v tomto případě neplatí.

Kdo to je Chlad? Proč je o něm tento článek?

Neřešte to, grafomany nezastavíte.

Pane Grundmane,

zkuste napsat podobnou "úvahu" o Petru Pavlovi a jeho ženě Evě.

Třeba k tomu zohledníte i Petrovu "špatnou" vojensko-politickou výchovu v rodině skalního komunisty Josefa Pavla, důstojníka ČSLA a vojenského zpravodajce s krycím jménem Hrušovský.

S jakým vnitřním odporem a nesouhlasem oba (Petr i Eva) museli (!!) vstupovat v polovině 80. let do KSČ, jen aby se snáze naplnily jejich představy o jejich budoucí profesní dráze v ČSLA, tehdy ještě součásti (vojensky i ideologicky) Varšavské smlouvy.

Jen bych podotkl, že podle zákona 412/2005 Sb., Zákon o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti

Za bezpečnostní riziko lze též považovat

a) zařazení do složky bývalé Státní bezpečnosti s rozvědným nebo kontrarozvědným zaměřením, zpravodajské správy Generálního štábu Československé lidové armády nebo odboru vnitřní ochrany Sboru nápravné výchovy anebo prokazatelnou spolupráci s bývalou Státní bezpečností nebo zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové armády nebo odborem vnitřní ochrany Sboru nápravné výchovy,

je členství ve Zpravodajské službě Generálního štábu ČSLA na stejné úrovni jako spolupráce s komunistickou StB.

Snažíte se konkrétní životní příběh převést na jednoduché schéma: určité zařazení v minulosti → jasný ideový profil → dnešní hodnocení. Jenže taková zkratka předpokládá, že formální role odpovídala skutečnému přesvědčení a jednání. A to v podmínkách pozdního režimu často neplatilo.

Vstup do KSČ nebo působení v armádních strukturách byl v řadě případů spíše institucionální podmínkou než výrazem ideové volby. To samozřejmě neznamená, že to nemá žádný význam. Znamená to ale, že samotná příslušnost k určité struktuře nevypovídá jednoznačně o motivech ani o charakteru člověka.

Citace zákona z roku 2005 navíc řeší současné bezpečnostní posuzování, nikoli interpretaci individuálních rozhodnutí v jiném historickém kontextu. Použít ji jako přímý klíč k hodnocení jednání v 80. letech znamená směšovat dvě odlišné roviny.

Problém není v tom, že tyto informace existují, ale v tom, jak se z nich skládá příběh. Pokud se jednotlivé prvky automaticky poskládají do předem daného schématu, nevzniká analýza, ale interpretace, která je sice srozumitelná, ale může mít k realitě jen omezený vztah.

Byl jsem tehdy velmi mladý ale pamatuju to takto. Vstup do KSČ z důvodu kariérního byl tehdy ( v mém okolí) považován za projev těžké bezcharakternosti. Totéž platilo o tom, kdo šel dobrovolně na vojáka z povolání nebo k SNB. Teoretický (vlastně tehdy už skoro neexistující) motiv vstupu z přesvědčení se za morální poklesek nepovažovalo.

Právě tenhle postoj je z logického hlediska velmi zajímavý – a pro mě ne zcela intuitivní.

Říkáte vlastně, že motivace hrála opačnou roli, než bychom čekali. Vstup z přesvědčení, tedy z hlediska dnešního pohledu ideologicky „horší“ varianta, nebyl vnímán jako zásadní problém. Naopak vstup z čistě pragmatických důvodů byl chápán jako morální selhání.

To ukazuje, že hodnocení tehdy neprobíhalo podle obsahu jednání, ale podle jeho čitelnosti v rámci sdíleného rámce. Ideově motivovaný člověk byl sice na „špatné straně“, ale byl čitelný – dalo se rozumět jeho jednání. Naproti tomu kariérní vstup působil jako oportunismus, tedy chování bez stabilního ukotvení, které se hůře zařazuje a předvídá.

Z tohoto pohledu nejde ani tak o morální paradox, ale o důsledek toho, že lidé více reagují na porušení očekávané struktury chování než na samotný obsah. A právě proto je ten jev zajímavý – ukazuje, že sociální hodnocení se neřídí jen hodnotami, ale i tím, jak dobře dané jednání zapadá do sdílených modelů reality.

Ani se nebudu namáhat zjišťovat, co teď Chlad zastává za funkci a souhlasím autorem. Vyprázdněnost pozdního komunismu se těžko popisuje - zejména lidem, co to nepoznali. Ale musím říct, že tyto převlékače kabátů a rolí opravdu nemusim.

Nemůžeme očekávat elity, když jsme si ty skutečné sami zlikvidovali.

Tahle věta ale stojí na předpokladu, že existuje jasná a stabilní definice „elit“, která byla někdy naplněna a pak zanikla.

Ve skutečnosti jde spíš o nesoulad mezi představou o roli elit a jejich skutečnou podstatou. Představa říká, že elity mají být nositeli hodnot, kompetence a odpovědnosti. Realita je ale často jiná: elity jsou spíše lidé, kteří se dokázali prosadit v konkrétním systému a využít jeho pravidla.

Když se změní systém, změní se i typ lidí, kteří v něm uspějí. To pak zpětně vytváří dojem, že „elity zmizely“, i když se ve skutečnosti jen změnila jejich struktura a způsob fungování.

Problém tedy není nutně v tom, že bychom si elity zlikvidovali, ale v tom, že je poměřujeme představou, která s jejich reálnou funkcí často nekoresponduje.

Dnes opravdu ideologie se blíží chovàní nejen jedinců. Dost syrově to napsal Jack London: Zabij, nebo budeš zabit; sežer, nebo budež sežrán. Doporučuji Volání divočiny. Jinak každý režim generuje určité chování lidí a určitý typ lidí. Ani komunismus, ani kapitalismus nejsou výjimky. A pochopitelně i ideology, kteří systém obhajují, a tím mu slouží. Nedělají to ale z lásky k bližnímu. Jednoduše proto, že se jinak neumí uživit.

Podle mě tady znovu spojujete určitý příběh s realitou, aniž by mezi nimi byla skutečná shoda.

Ten příběh — že „ideolog slouží moci a aktivně prosazuje ideologii“ — může v některých situacích platit. Ale v pozdním komunismu na nižších úrovních často neplatil. Tam se z té funkce stala prázdná skořápka: formální role, která měla vytvářet dojem činnosti, aniž by za ní byla reálná náplň.

Mluvím i z vlastní zkušenosti. Na gymnáziu jsem takovou funkci v rámci SSM měl. Byla to v zásadě legrace — nedělal jsem prakticky nic, ale formálně jsem „něco vykazoval“ a systém to bral. Přesně to ilustruje rozdíl mezi názvem funkce a jejím skutečným obsahem.

A právě tento rozdíl dnešní interpretace ignorují.

Používají obecný model, který dává smysl jako vyprávění, ale neodpovídá konkrétní historické situaci. Výsledkem je, že se minulost nepopisuje, ale přepisuje do podoby, která je srozumitelná dnes.

Podobné jevy přitom nejsou nijak výjimečné ani v jiných obdobích. Ve středověku docházelo ke kupčení s církevními hodnostmi, kdy funkce, které měly mít duchovní obsah, byly fakticky nástrojem moci, prestiže nebo zisku. V některých případech bylo možné „koupit“ si i velmi vysoké postavení. Formální role tak mohla mít jen velmi volnou vazbu na svůj deklarovaný smysl.

To není přesná analogie, ale ukazuje stejný princip: instituce může existovat hlavně jako forma, zatímco její reálný obsah se od ní výrazně odchyluje.

A právě v tom je jádro problému — zaměňujeme formu za obsah a z toho pak odvozujeme závěry, které s realitou mají jen omezený vztah.

Richard Chlad se dokáže pohybovat v systému, se kterým sice nesouhlasí, ale který dokáže obcházet a využívat k svému prospěchu. Včera i dnes. Tento postoj mu vyčítají dnešní politruci. Stejní, kteří nevidí nic špatného na tom, že prezident byl předsedou ZO KSČ, nomenklaturním kádrem cvičeným jako rozvědčík a záškodník proti vrahům z vólstrýtu.

Pavel by předsedou KSČ na kurzu Vojenské zpravodajství jeden rok. Rozvědčíkem být nemohl, protože armáda rozvědčík neměla. Cvičený na zpravodajce byl od roku 1900 do roku 1991. Nomenklaturní kádři byli rodiče Babiše, ale ne Pavel a ani jeho otec

Australská zpěvačka Iyah May už na to neměla žaludek. Jak dlouho ji nechají na živu?

Není to jednoduché dilema, je to prastaré napětí mezi pravdou a sounáležitostí, mezi autenticitou a přijetím. Když promluvíte, když se odvážíte pojmenovat to, co ostatní popírají, riskujete, že budete vyřazeni. A ne vždycky jemně.

https://www.europeanjusticeorganization.com/cs/new...