Někteří zdejší lidé, zejména ve vztahu k sociálním dávkám, jsou dneska vykutálenější než pohádková chytrá horákyně. I nebožka princezna Koloběžka – obutá, neobutá – by se od nich mohla učit.

Dospělé dítě má vlastní byt, ale rodiče na něj dál berou daňovou slevu? A může v takové situaci vzniknout nárok na příspěvek na bydlení? Nejvyšší správní soud vyslal jasný vzkaz: rozhoduje realita, ne adresa.

Ale pěkně popořadě.

Středobod životních poměrů

Příspěvek na bydlení patří k nejvyužívanějším sociálním dávkám a zároveň k těm, u nichž panuje největší míra nepochopení. Typicky v situacích, kdy o dávku žádá dítě nebo mladý dospělý, který má sice „někde napsaný“ trvalý pobyt, ale fakticky dál žije s rodiči.

V následujícím článku si stručně rozebereme nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z Brna.

Judikát soudu přináší v této otázce poměrně jasné vodítko – a může řadě rodin ušetřit nepříjemné spory s úřady. A hlavně může stovkám vykutálenců zneužívajících sociální systém vyslat jasný signál, jak říkával bývalý premiér, shodou okolností taktéž z „Brna city“.

Základní otázka totiž nezní, kde má dítě hlášený pobyt, ale zda s rodičem skutečně tvoří společně hospodařící domácnost. Pokud ano, pak platí, že jeho „pobyt“ v jiném bytě – ať už jde o kolej, podnájem nebo byt kamaráda – sám o sobě nárok na příspěvek na bydlení nezakládá.

Stát v takovém případě vychází z toho, že středobodem životních poměrů dítěte je stále domácnost rodičů, kde má své zázemí, zajištěné základní potřeby. A kde se častokrát reálně odehrává jeho běžný každodenní život.

Jiná situace nastává tehdy, pokud je prokazatelné, že dítě skutečně žije jinde. Má v jiném bytě své hlavní zázemí, nese náklady na bydlení a společná domácnost s rodičem už fakticky neexistuje. V takovém případě může být podmínka pro přiznání příspěvku na bydlení splněna.

Nelze vajíčko sníst a současně ho i mít

Má to ale důležitý důsledek, který si řada lidí neuvědomuje: rodič si už současně nemůže uplatňovat daňové zvýhodnění na vyživované dítě. Právo i logika jsou v tomto bodě nekompromisní – buď jste jedna domácnost, nebo dvě. Obojí současně nelze.

Zmíněný rozsudek NSS zároveň připomíná, že odpovědnost neleží jen na žadateli. Správní orgán má povinnost si potřebné podklady pro rozhodnutí obstarat především sám, z úředních evidencí a dostupných zdrojů. Teprve pokud to nestačí, může po žadateli požadovat součinnost. Ani ta však není bezbřehá – žadatel má poskytovat informace jen v rozsahu, který je pro něj rozumně možný. Pokud jsou požadované údaje mimo jeho sféru, musí vysvětlit proč.

Zajímavým a praktickým závěrem je i to, že údaj o tom, zda rodič uplatňuje či neuplatňuje daňové zvýhodnění na dítě, může být klíčovým vodítkem pro posouzení, kdo s kým tvoří společnou domácnost.

Jinými slovy: tvrdit, že existuje samostatné bydlení dítěte a současně ho „držet“ v daňových výhodách, je dlouhodobě neudržitelné. A nečestné.

V oblasti sociálních dávek nerozhodují formality, ale skutečný život. A že snaha „mít výhody z obou světů“ se dříve či později obrátí proti těm, kdo to vykutáleně zkoušejí. Život holt není pohádka – kde možno být oblečená-neoblečená zároveň.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.