Zrušení dědické daně v přímé linii v roce 1997 bylo jedním z mála kroků porevoluční politiky, na němž panovala poměrně vzácná shoda napříč ideovým spektrem. Za vlády Václava Klause a za prezidentství Václava Havla stát správně uznal, že majetek převáděný mezi rodiči a dětmi není žádným „novým bohatstvím“, ale kontinuitou rodinného vlastnictví. Skutečná podpora rodin, ne tlachání na konferencích, dnes spíše na sociálních sítích. Potlesk byl tehdy namístě. A platí to dodnes.Definitivní tečku udělala reforma účinná k 31. prosinci 2013, kdy byla dědická daň zrušena zcela a dědictví mezi osobami blízkými bylo právně překvalifikováno na bezúplatné nabytí osvobozené od daně z příjmů podle ustanovení § 4a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

Stát tím vyslal jasný signál: smrt blízkého nemá být fiskální příležitostí pro erární kasu. Z hlediska daňové spravedlnosti zde dnes problém skutečně není. Jenže běžní lidé mají pocit – a oprávněný –, že daň se do dědického řízení vrátila zadními dveřmi. Nikoli jako daň, ale jako povinný notářský poplatek, k němuž se navíc automaticky a bez jakékoli citlivosti připočítává DPH (ta už jde samozřejmě státu, ne notářstvu).

Výsledek? Chudáci pozůstalí

Truchlící pozůstalí, často rodiče, kterým zemřelo (i dospělé) dítě, nebo děti, jimž odešel rodič, platí státu další „D(PH)ukáty“ v té nejméně vhodné chvíli.

Z pohledu státního rozpočtu jde o příjem marginální, téměř zanedbatelný. Z pohledu konkrétní rodiny však může jít o částky, které skutečně bolí. Nejde jen o absolutní výši odměny notáře a DPH. Ale zejména o časování: poplatek včetně DPH je splatný do 15 dnů, zatímco zděděný majetek – zejména nemovitosti – je často nelikvidní. Prodat dům, pozemek či byt rychle znamená zpravidla prodat pod cenou. Stát tak fakticky nutí pozůstalé volit mezi finanční ztrátou a krátkodobým zadlužením.

Argument, že notář poskytuje službu a DPH je tedy „logická“, v tomto kontextu kulhá. Notář – vulgo soudní komisař – není běžným tržním poskytovatelem služby, ale osobou pověřenou výkonem veřejné moci. Dědické řízení si nelze vybrat, odmítnout ani nahradit. Koneckonců ani notáře (na rozdíl od advokáta) si nemůžeme svobodně vybrat, přidělí nám ho příslušný soud. A právě proto působí připočítávání DPH tak cynicky: stát si bere podíl z povinného úkonu, který si sám nařídil.

Jasný návrh – zrušme zde DPH

Dobrotivým vysokoškolským pedagogům a jiným „inkoustům“ se hojně vyčítá, že naše články končí do ztracena nebo přinášejí poučení ve stylu „nebude-li pršet, nezmokneme“. Dnes bude výjimka. Držte se!

In medias res – můj dnešní návrh je jednoduchý a politicky srozumitelný. Zrušme perfidní DPH u notářských poplatků z dědictví u osob blízkých. Pokud to není možné, pak ať tento náklad nenesou pozůstalí, ale stát – například formou kompenzace či úpravy odměn notářů. Rozhodně by jej neměli platit chudáci (hlavně středostavovští lidé s rodinami), kteří právě přišli o své nejbližší a kteří jsou zároveň vašimi voliči.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.