Po extra tvrdém paroubkovském období přišel tichý, nevýrazný podzim. Bohuslav Sobotka sice slavil vítězství v komunálních volbách, ovšem v kontrastu předvolebních hesel o demontáži kmotrů a následném uzavírání velkých koalic moc kredibility nezískal.

První větší chyby

Rozhodujícím indikátorem měl být výsledek pomyslného finále, jehož poslední třetina se hrála na pražské radnici. Jeho výsledek, včetně ostudy s odchodem Jiřího Diensbiera mladšího, image opoziční straně nevylepšil. I když mohl Bohuslav Sobotka těžko direktivně a formálně ovlivnit vyjednávání, po ztrátě Diensbiera mladšího a renesanci jmen jako Hulínský či Březina již nelze hlásat politiku „vymetení kmotrů“. Když chcete někoho vyhnat, zostudit a získat důvěryhodný mandát transparentnosti, nemůžete se s ním spojit ve velké koalici, i když má sebehezčí fasádu v osobě docenta Svobody. V politice se šance na očištění nedává druhým volebním obdobím, ale sedadlem v opozičních lavicích. Druhá šance vést pražskou radnici pro ODS ihned po „debaklu s kmotry“ je větší štědrostí, než je v obvyklém střídání pravice a levice u kormidla standardem.

Převaha v Senátu poskytla levici částečnou úlevu, ale už po několika měsících musela čelit první větší „chybě při vládnutí“ – neschválení silně anticipovaného návrhu zákona o třetím odboji znamená další body popularity dolů mezi částí starší populace, alespoň pudově volající po formálním ocenění nedoceněných hrdinů, a příjemnou nahrávku na smeč pravicové vládnoucí koalici. Následné vysvětlování technických nedostatků návrhu už mediální obrázek nespraví, nemluvíme zde o pozitivisticky hodnocených faktech, ale o mediálním vzezření strany, které je velice křehké. Pravice se však této nechtěné návnady nechytla tak, jako to udělala před loňskými volbami v souvislosti s krachem Řecka – nevyužila dostatečně zlatou rybku politického marketingu.

Faktor Paroubek

Jasným negativem z hlediska volebních preferencí je zhrzený křik Jiřího Paroubka z politického záhrobí. Ten si stihnul za období své vlády sugestivně znepřátelit snad všechna seriozní média – z čehož pramení pozorovatelná neochota médií k projevům nejen expředsedy, ale i většiny oranžových představitelů. Sám Paroubek tento jev, jenž dokonce zahrnuje nezájem jediného seriózního levicového periodika (Právo), popsal na svém hojně sledovaném blogu¹, který se stal jeho jediným komunikačním kanálem s veřejností.

Jakási šedá mediální pára zakrývající celou stranu neoddiskutovatelně poškozuje současnou ČSSD. Expředsedova neschopnost komunikovat (nejen) s médii dokázala navíc i vytvořit jakousi alergii ze strany pravicových a středových voličů, což největší české levicové straně značně zúžilo jak ideovou, tak zejména členskou základnu směrem k levému kraji spektra.

Paroubkovo postesknutí po „charakteru Mirka Topolánka“ není ničím jiným než dalším symptomem nesrovnání se s nezájmem okolí. Klidný Petr Nečas se již naučil ignorovat výkřiky poslance Paroubka, čímž značně otupil ostří jeho hlavní zbraně. Předvolební debaty s předsedou ODS byly jasným úkazem chemie mezi agresivním demagogem a klidným ex-vědcem.

Prosincové vydání knihy Petry Paroubkové může být sice označováno jako „osobní náhled manželky politika“, ale nejde o nic jiného než o marketingovou katastrofu pro oba níže naznačené proudy v ČSSD.

Tento Paroubkův „pláč“ však může být pro samotnou ČSSD velice přínosný ve střednědobém horizontu. Zejména díky němu se prakticky zapomnělo na kariéristu Grosse, a přestože stojí v současné době ČSSD výkřiky expředsedy procentní body, může takřka jásat. Proč?

Buldozer na Hrad?

Paroubek totiž svým vystupováním ztratí možnost kandidovat v roce 2013 na prezidenta.

Kdo by také chtěl takovou hlavu státu, i se sebevětším množstvím jím narychlo napsaných knih o zahraniční politice a pseudomemoárů? Expředsedův korunní princ David Rath v současných týdnech páchá politickou sebevraždu, když osobně útočí na ministra financí (neschopnost dokázat alkoholismus), samotnou osobu předsedy vlády („Závidíte mi majetek!“) a oficiální deklarací podpory lékařské iniciativy Děkujeme, odcházíme (která sice může získat hlavu ministra zdravotnictví, ale během půl roku se ukáže jako politická, nikoliv odborová struktura vzhledem k očekávaným „dvouměsíčním“ návratům). Rath je proslulý svou oblibou osobních útoků a vydírání, „jeho“ třicetikorunový poplatek a následné „tiché fiasko“ (opět marketingově nevyužité pravicí) si vysloužilo dokonce i kritiku významné levicové autority naší doby – Václava Havla.

Pokud levice „nebude muset“ přijít k volbě s Jiřím Paroubkem, ale povede se jí najít silnou osobnost typu Jana Švejnara, může mít šanci na úspěch. Neúčast štváče a demagoga Paroubka při boji o Hrad vrátí ČSSD legitimitu směrem k „ukradeným“ levicovým voličům, kteří zákonitě „zbudou“ po ideově se rozpadajících Věcech veřejných.

„Válka“ (dvou) světů

V rámci strany se již od dob Miloše Zemana střetávají dva ideologické proudy. V současné době ten krajně levicový hájí současný předseda Bohuslav Sobotka, mírně středovější terminologii používá „objev“ Michal Hašek. Sobotkovo křídlo se starším osazenstvem strany by se rádo ubíralo paroubkovskou cestou bez tak hlasitých útoků, vzor Zapaterovo Španělsko.

Silou levice je historicky „dějinný hněv nad sociální nespravedlností“, jak uvedl filosof Václav Bělohradský. ČSSD si však takový „klasický“ hněv nemůže dovolit, když má ještě na paměti ne-výhru z květnových voleb, kde ji o vítězství připravil argument řecké cesty. Padající ekonomiky a bolesti Španělska, Portugalska a v budoucnu Itálie by tak pravici daly do ruky nabitou zbraň plnou ostrých nábojů, kdyby se Sobotka chtěl i jako nadále stavět do absolutní opozice k vládním škrtům.

Jaká je tedy ta druhá, středovější cesta? Michal Hašek. Jeho desatero vzbudilo pozdvižení, snad poprvé u nás mluvil porevoluční levicový politik o „neudržitelnosti zadlužování státu“. Slova jsou však jen slova, dokud nejsou transformována na činy. Radek John by mohl vyprávět.

Blair či Brown?

Hašek už stihnul několikrát přestřelit, když na Hrad přednominoval Zdeňka Škromacha či Romana Onderku. Podle komentátora Reflexu Bohumila Pečinky je Hašek „znám svou názorovou gumovitostí“, což jen připomíná britského Gordona Browna. Podle známé poučky machiavellismu je „třeba se rozhodnout, na čí stranu se přidat, protože veřejnost nenávidí nerozhodnost či ještě hůře – měnění plášťů“. Jak Paroubek, tak i Jacques Chirac či Gerhard Schröder měli dvě esenciální společné vlastnosti. Vedle levicového smýšlení byli sice kontroverzními, někdy až ultrakontroverzními postavami, ale silnými osobnostmi, které se nebály přinést svou kůži na trh.

Co má tedy Hašek dělat? Neměl by se chtít stát dalším Brownem české politiky ani Grossem, nýbrž by se měl profilovat jako Tony Blair. Mladý, dynamický a moderní levicový politik. Český Obama? To zní moc odvážně.

Zase obrat o 180 stupňů?

Vyspělý demokratický politický systém, zvlášť ten český, je přednastaven tak, aby se pravice a levice střídala u kormidla společnosti. Letošní vláda je s převahou osmnácti křesel nejsilnější od listopadové revoluce. Přesto, i přes sebezodpovědnější politiku škrtů pod taktovkou Petra Nečase, můžeme očekávat, že po dalším střídání stráží připadnou opět otěže na levou stranu spektra. Nejistota a inkonsistence nekonsolidovaných Věcí veřejných se zdají být jazýčkem na vahách, který bude v nejbližších letech definovat směr řízení českého státu.

Pokud na levici převáží krajně levicový proud v čele s Bohuslavem Sobotkou, můžeme očekávat demontáž většiny právě prováděných reforem, obrat o sto osmdesát stupňů. Proč? Během dvou tří let se již svět nebude tolik litovat a krize nebude tolik „vidět“. Stejně jako nebyly vidět dluhy Řecka, až najednou spadlo na dlažbu. Pokud se to stane, bude se naše společnost pohybovat v dalším začarovaném kruhu extrémní dluhy – extrémní šetření. Pokud se ke kormidlu dostane „český Tony Blair“, ať už v osobě Michala Haška či jiné postavy, nemusíme se snad tolik bát o úspory našich vnoučat.

ČSSD má nyní čas na vnitřní dialog, jakým ze dvou zmíněných směrů se chce ubírat. Aby až na ní přijde řada, nezklamala.

Parafrázujme expředsedu ČSSD. Chceme snad mít „řeckou“ levici? „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – ale kdo z vás na to má?“

¹ Článek Dokonalejší než komunistická cenzura, autor Jiří Paroubek

Psáno pro Konzervativní listy
JakubJanda.blog.idnes.cz