Historie počátků vzájemných vztahů Československa a Izraele je dostatečně známa: V okamžiku, kdy rodícímu se Státu Izrael hrozilo zničení ze strany arabských sousedů, poskytlo mu Československo významné dodávky zbrojního materiálu od pistolí po bojová letadla (je jedním z dějinných paradoxů, že část těchto dodávek pocházela z výzbroje ukořistěné na konci války ustupujícím německým vojskům a z poválečné produkce zbraní původně německé konstrukce). Vedle materiální pomoci byl na československém území zorganizován výcvik izraelských vojáků, včetně pilotů, kteří se posléze stali základem první izraelské stíhací letky.

Při hodnocení česko-izraelských vztahů máme tendenci považovat tuto pomoc za svou zásluhu a představitelé Izraele za ni opakovaně vyjadřují vděčnost. Ačkoliv zásadní význam pomoci Izraeli v letech 1947-1949 nelze zpochybňovat a totéž platí o motivaci těch, kdo se na ní z československé strany podíleli, neměli bychom ztrácet ze zřetele historický kontext, v němž celá akce proběhla. Stručně řečeno: Československo (zejména po únoru 1948) pomáhalo Izraeli proto, že to chtěl a schválil Stalin. Jeho strategie byla motivována úvahou, že se Izrael může potenciálně stát součástí ‚socialistického bloku‘ a protiváhou arabských monarchií, které pro jejich konzervatismus vnímal Stalin jako součást ‚imperialistického tábora‘.

Jak vrtkavá byla jeho přízeň, se ukázalo záhy: Stalin svůj postoj zásadně přehodnotil a sovětská zahraniční politika se začala orientovat na podporu arabských režimů. Součástí tohoto obratu byly i nechutné projevy antisemitismu (jen několik let poté, co Rudá armáda osvobodila vězně v Osvětimi), které byly hbitě zakomponovány do nově se rozběhnuvších politických procesů, jež měly svou ozvěnu v sovětských východoevropských satelitech, včetně Československa. Náš komunistický režim věrně kopíroval sovětskou politiku a až do svého konce zůstal významným zbrojním dodavatelem nepřátel Izraele od Egypta po Libyi, včetně podpory palestinských teroristických organizací.

Jak jsem zdůraznil, tato nepěkná stránka naší historie by neměla vést ke zpochybňování gesta dobré vůle, které Československo vůči Státu Izrael v době jeho vzniku učinilo. Podstatné je následující: Československo a následně Česká republika dostala po roce 1989 možnost svobodně se rozhodovat i ve věcech zahraniční politiky. Na rozdíl od roku 1948 už nemusíme poslouchat žádné direktivy, jaký postoj k Izraeli máme zaujmout. A jsem upřímně rád, že jsme této příležitosti využili k vybudování oboustranně výborných vztahů, které pomáhají zapomenout na předchozí politiku československého komunistického režimu.

Jsem zcela přesvědčen, Česká republika může a má zůstat přítelem a spojencem Izraele zvláště v současné době, kdy situaci v oblasti širšího Blízkého východu ohrožují nové zdroje nebezpečí, počínaje aktivitami globálně propojených teroristických sítí a konče íránským jaderným programem. Jestliže Česká republika jako člen NATO deklarovala své odhodlání bojovat s globálním terorismem, neměli bychom zapomínat, jak hořkou a bohužel nekončící zkušenost s touto hrozbou má právě Izrael. Pokud dnes uvažujeme o zapojení do systému protiraketové obrany, které osobně podporuji, nesmíme přehlížet, že Izrael je již v současné době v dosahu íránských raket. Vedle udržování a rozvíjení výborných bilaterálních vztahů považuji za samozřejmé, že Česká republika bude pozitivně ovlivňovat vztahy k Izraeli v mezinárodních organizacích, jichž je členem, především v rámci Evropské unie.

Když americký prezident Truman vyhlašoval před padesáti lety doktrínu ‚zadržování‘ komunismu, hovořil o potřebě bránit svobodné národy proti pokusům o jejich podrobení vůli ozbrojených menšin nebo vnějším tlakům. Nemyslím, že by tato idea ztratila od té doby cokoliv ze své naléhavosti. Naopak: S tím, jak s postupující globalizací ztrácí geografické umístění státu postupně svůj dominantní bezpečnostní význam, myšlenka uzavírání spojenectví primárně s těmi zeměmi, které sdílejí naše hodnoty a náš pohled na to, co je a není správné, získává na síle. Česká republika i Izrael jsou státy, které ctí principy svobody a demokracie. Naše národní zájmy nejsou nutně stejné, ale hrozby, kterým čelíme, ano. Na konci 40. let jsme podporovali Izrael na základě příkazu diktátora v Moskvě. Dnes máme možnost být jeho přítelem ze svobodné vůle a pevně věřím, že tuto šanci využijeme.

Poslanec PČR za ODS