CO DÁL: Sláva vítězům, čest poraženým. A teď do práce!
V České republice skončila jedna z největších soutěží, jaké si vůbec dokážeme představit. Komunální volby. Tisíce lidí se rozhodly dobrovolně vstoupit do zápasu o místa zastupitelů, radních, starostů a primátorů. Někteří chtějí vyhrát, jiní alespoň uspět. Někteří chtějí změnit svět, jiní by rádi opravili chodník před vlastním domem.
Komunální volby jsou fantastická věc. Demokracie v té nejpřirozenější podobě. Soutěž lidí, myšlenek, schopností, ambicí a charakterů. Soutěž, do které nikdo nemusí, ale každý může. Tedy pokud má dost odvahy vystoupit před ostatní a říct: Já bych to dokázal dělat lépe!
Pamatuji doby, kdy tomu tak nebylo.
Čtvrt století svého života jsem prožil v systému, který byl založen na organizovaném pokrytectví. Všichni jsme měli předstírat, že věříme něčemu, čemu nikdo nevěřil. Že souhlasíme s něčím, s čím jsme nesouhlasili. Že volíme, přestože nebylo z čeho vybírat. Že žijeme v nejlepším možném světě, přestože jsme neměli žádné srovnání, protože hranice byly obehnané ostnatým drátem.
Ani dnes samozřejmě není všechno růžové. Ale proč by mělo být? Svět přece růžový vůbec není! Je zelený, hnědý, rudý, modrý a někdy také pořádně černý.
Takže se můžeme svobodně přít o to, jak dál se zeleným Green Dealem, rudými extremisty nebo hnědými exkrementy na chodnících. Můžeme nadávat na to, že černých děr na našich silnicích je víc než ve vesmíru nebo že obloha nad Českou republikou není blankytně modrá jako v italské Puglii. Prostě svoboda.
Vítěz bere všechno. Nebo skoro všechno.
Komunální politika má jednu zvláštnost. Vítěz voleb získá nejenom prestiž, ale také velmi dobře placené zaměstnání. Pokud se stanete starostou, primátorem nebo uvolněným radním, dostanete kancelář, asistentku, auto, telefon, počítač, úřednický aparát, pravomoci a pravidelnou měsíční odměnu.
V případě velkých měst jde o částky, o kterých si většina zaměstnanců v této zemi může nechat jenom zdát. A tu částku stát garantuje na celé čtyři roky. Prostě dream job!
Když jste ředitelem soukromé firmy, musíte se každý měsíc postarat o to, aby se realizovaly zakázky a bylo na výplaty. Když se vám to nepodaří, vaše firma může zkrachovat a vaši lidé přijdou o práci a příjem. Stejně jako vy.
Politikovi tohle nehrozí. Jeho plat garantuje stát a ten nikdy zkrachovat nemůže. Dokonce ani kdyby dlužil čtyři sta miliard.
Nic proti tomuto nastavení nemám, jenom bych rád, aby tato významná výhoda byla celé čtyři roky vyvážena vysokými nároky na výkon veřejných zástupců. Protože vysoká odměna bez vysokého výkonu není úspěch, ale problém.
Máte čtyři roky na to, abyste něco dokázali
A co vlastně občané za ty peníze chtějí?
Docela obyčejné věci. Aby se ve městě dalo bydlet. Aby se člověk dostal do práce, aniž by polovinu života strávil v dopravní zácpě. Aby fungovaly školy, školky, sociální služby a dostupná zdravotní péče. Aby se podnikatel nebo ředitel neziskovky nemusel měsíce doprošovat úředníka, že smí něco užitečného vybudovat. Aby město bylo čisté, bezpečné a hospodárně spravované.
Nechceme vize, chceme výsledky!
V politice se hodně mluví o vizích, strategiích, koncepcích a programech. Já mám jako manažer raději výsledky. Kolik bytů se postavilo? Kolik času jsem ušetřil cestou do práce? Jak rychle město vyřídilo moji žádost? Co se změnilo pro rodiny s dětmi?
V normální práci se tomu říká KPI. Key Performance Indicators. Klíčové ukazatele výkonnosti.
Proč bychom to neměli aplikovat i na politiky? Starostové nebo primátoři nejsou jen reprezentanti. Jsou to také manažeři veřejného majetku, služeb a budoucnosti obce nebo města. A ty čtyři roky garantovaných příjmů, které vyhráli ve volbách, to fakt není zase tak dlouhá doba.
Takže milí vítězové: pokud jste v sobotu uspěli, v neděli se vyspěte a v pondělí vás chceme vidět v práci!