Předvolební zbrojení levice proti restitucím vyznívá bezhlavě. Seškrtání finančních náhrad by existenčně ohrozilo menší církve
Je to už osvědčený předvolební šlágr, který stačí zvednout, oprášit a pokaždé spolehlivě zabere. Co může být pro levici snazší než se znovu pořádně obout do církevních restitucí? Nic na tom, že horko těžko schválený zákon, přijatý po více než dvaceti letech vyčkávání či marných pokusů, letos v červnu posvětil Ústavní soud. Vždyť tohle téma dokáže vyburcovat prostý lid možná ještě víc než fotka usmívajícího se Miroslava Kalouska.
Jako první zatroubili do útoku komunisté. A vzali to hned pěkně od podlahy. Že Ústavní soud restituční zákon nezamítl, prý nevadí. Zruší se zpětně referendem. "Chtěli jsme, aby se občané k této věci vyslovili předtím, než sněmovna zákon schvalovala. Nebylo nám popřáno ani sluchu. Chceme tedy, aby se referendum uskutečnilo dodatečně – každý zákon, který je přijat, může být také zrušen," prohlásil v Haló novinách předseda poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik. Předseda strany Vojtěch Filip následně potvrdil, že referendum o restitucích bude pro komunisty vedle ekonomické politiky nejdůležitějším marketingovým sdělením. "Osmdesáti procentům občanů se to zdá nespravedlivé," zdůvodnil Filip.
Utáhnout penězovod
Jak ale předseda komunistů sám připustil, plán na referendum má jeden technický háček. Dosud totiž chybí ústavní zákon o referendu, který by vypsání lidového hlasování o restituční normě umožnil. Takový zákon by musela podpořit třípětinová většina všech poslanců i senátorů. Záleželo by samozřejmě hlavně na tom, zda levice v říjnových volbách dosáhne na ústavní většinu ve sněmovně. V Senátu už ji od loňska má. Ale i když oprávněnost referenda o restitucích připouštějí i někteří ústavní právníci, jmenovitě například zatvrzelý odpůrce vracení církevního majetku Václav Pavlíček s tezí o "suverénní vůli lidu", reálné vyhlídky na zaříznutí restitucí v plebiscitu vypadají poměrně chabě. ČSSD coby patrně nejsilnější (možná i jediná) strana příští vlády sice referendum úplně nezavrhuje, staví se k němu ale opatrně a podmiňuje ho právní analýzou. Zejména vydávání fyzického majetku se zdá nezvratitelné.
Místo toho si sociální demokraté do předvolebního programu napsali, že budou usilovat o výrazné snížení plateb státu, takzvaných finančních náhrad církvím. "Zahájíme okamžitě jednání s církvemi o tom, jak snížit rozsah finančních kompenzací, které jsou poskytovány za nevydaný majetek. Tam vidíme největší manévrovací prostor, jak snížit a zmírnit dopad církevních restitucí na veřejné rozpočty," nechal se slyšet předseda ČSSD a aspirant na premiérské křeslo Bohuslav Sobotka. Podobnou strategii by navíc podpořili i Zemanovci, kteří dostali nadefinovaný postoj od prezidenta a současně čestného předsedy Miloše Zemana. "Následné referendum je možné řešení, ale já se domnívám, že daleko rychlejší a efektivnější řešení by bylo změnit zákony parlamentní cestou, a to zejména ty, které se týkají oné finanční části vyrovnání," konstatoval Miloš Zeman v TV Prima. Zauvažoval dokonce nad tím, že by se do překopání restitucí pustil ještě v demisi vládnoucí kabinet Jiřího Rusnoka, jenž by musel předložit tzv. zákonné opatření a prosadit ho v Senátu. Jak ale týdeníku Euro potvrdilo ministerstvo kultury, žádný takový návrh se zatím nechystá.
Fackovací panáci
Celkem spolehlivě se dá předpokládat, že antirestituční rétorika s blížícím se termínem voleb ještě vygraduje. Pro církve nebudou následující týdny zrovna příjemné. Na druhou stranu, na roli předvolebních otloukánků si pomalu zvykají. "Vyjádření některých politických stran a prezidenta republiky z poslední doby o revizi tzv. restitučního zákona a vyrovnání s církvemi chápu především jako součást boje o voličské hlasy," říká Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví.
Horší bude, jestli se plány levice naplní, byť jen částečně. "Pokud na tento argument bude společnost slyšet, pak svými hlasy zpochybní renomé České republiky jako právního státu. V něm musí platit, že ani vládním usnesením, ani rozhodnutím parlamentu, ani referendem nelze zrušit uzavřenou smlouvu dvou subjektů, tj. českého státu a každé jednotlivé církve," zdůraznil Ruml. Po všelidovém hlasování nejspíše silácká slova trochu utichnou, není ale pochyb, že po sestavení vlády ČSSD, ať už menšinové nebo koaliční, musejí církve počítat s tlakem kabinetu na snížení jejich budoucích příjmů (zmírnit ho může snad jen návrat KDU-ČSL do sněmovny a poté do koaliční vlády). Namístě je tedy podrobnější náhled na to, co by omezení finančních náhrad skutečně znamenalo.
Ostrouhají nejmenší
Výsledek propočtů napovídá, že politici si svoje plány příliš nedomysleli. Přinejmenším míří tak trochu vedle. Nejvíce kritiky si tradičně odnáší ta nejsilnější a zároveň nejbohatší církev, tedy římskokatolická. V hlavách mnohých voličů asi ještě přetrvává obraz hamižných prelátů žijících si nad poměry na úkor zubožených poddaných nebo fanatických inkvizitorů pálících knihy tajných protestantů. Není divu, nevraživost vůči katolictví zakořenila v Čechách ještě dávno předtím, než ji komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý nechal vytepat do učebnic dějepisu. Jenže pokud stát opravdu sáhne na finanční náhrady, respektive na státní příspěvky, které církvím mají dobíhat sedmnáct let a postupně klesat až na nulu, katolíky to postihne daleko méně než ostatní církve. Ať už evangelické, pravoslavnou církev nebo starokatolíky či židovské obce, které se k restitucím také připojily.
Důvod je prostý. Katolická církev získá restitucemi jako někdejší velký pozemkový vlastník obrovské rozlohy polností a lesů. Jejich následný pronájem nebo přímé výnosy, zejména ze zpracování dřeva, mohou vytvořit základnu budoucích příjmů, ať už katolíci dostanou od státu na náhradách více nebo méně. Ostatní církve jsou na tom s naturální bází mnohem hůře. Vlastnily mnohem méně nemovitostí, zpravidla to navíc byly budovy uvnitř obcí, do jejichž majetku pak přešly po Únoru 1948. To je ovšem vylučuje z restitučních nároků – loňský zákon se vztahuje pouze na majetek držený přímo státem, na majetek obcí nebo krajů nikoli. Více nemovitostí si určitě připíší největší nekatolické církve, Církev československá husitská a Českobratrská církev evangelická, ty ostatní ale do značreport né míry ostrouhají a musejí spoléhat hlavně na finanční náhradu. A netýká se to jen křesťanských církví. "V našem případě budou takzvané naturální restituce minimální, jen několik položek. Většina majetku židovských obcí a spolků byla privatizována v devadesátých letech a není dnes v majetku státu, tudíž jej nemůžeme nárokovat. Proto je pro nás relevantní pouze část zákona týkající se finanční kompenzace.
Její objem však v našem případě zdaleka neodpovídá hodnotě majetku, který jsme státu ‚zanechali‘," zdůrazňuje tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus. Kdyby se bral v úvahu privatizovaný majetek židovských obcí a spolků, který byl ukraden nejdříve nacistickým a posléze komunistickým režimem, došlo by se podle něj k nepoměrně vyšším částkám. "Jen hodnota jednoho domu na Vinohradech v Lublaňské ulici se blíží celkové hodnotě finanční kompenzace určené Federaci židovských obcí. A to navíc nemluvíme o odúmrtích, tedy majetku po celých židovských rodinách vyvražděných během holocaustu, jejichž majetek připadl státu," poznamenal Kraus.
Existenční zásah
Také samotné rozdělení finančních náhrad je pro malé církve daleko citelnější než pro většinové katolíky. Nic na tom nemění ani fakt, že římská církev se během jednání o majetkovém narovnání vzdala původně plánovaného rozdělení náhrad v poměru 83 : 17 mezi sebou a ostatními církvemi a souhlasila s posunem na úroveň 80 : 20. Z výpočtů, které vypracoval tajemník Církve bratrské Petr Grulich pro jednání Ústavního soudu, vyplývá, že už současné nastavení finančních náhrad je zvláště pro menší církve na hranici přežití. Ve dvou případech, konkrétně u adventistů a Jednoty bratrské, pak církve budou během stanovených třiceti let dostávat v průměru za rok méně, než jim stát posílal do loňského roku na mzdy duchovním. A pokud se odečte příspěvek na sedmnáctileté přechodné období, v hlubokém minusu skončí všechny církve kromě římských katolíků a Luterské evangelické církve. "Pokud by se na finanční náhrady sáhlo, pro malé církve to bude smrtící," říká k tomu Grulich. Církve by musely propouštět, a to nejen sociální pracovníky, nebo prodávat majetek.
Zástupci církví zdůrazňují, že naturální restituce a finanční náhrady jsou spojené nádoby. Už před Ústavním soudem zdůrazňovali, že zásah do jedné složky znamená znehodnocení celého kompromisu, jenž se rodil velmi dlouho a bolestivě. Trochu se zapomíná, že církve souhlasily s tím, že se po třiceti letech odlepí od státních financí a budou si vydělávat samy na sebe. Pro menší církve to znamená, že musejí své věřící vychovat k pravidelným příspěvkům. "A to vyžaduje nějakou dobu," upozorňuje Grulich.
Problém je, že na Hradě, v Lidovém domě ani v kancelářích ostatních levicových partají důsledky plánů na obroušení restitucí patrně nedomýšlejí. Zřejmě jim nedocházejí ani jiné dopady, kupříkladu logický protitah, k němuž by některé církve sáhly. Ve smlouvách, které stát podepsal s jednotlivými církvemi po vstupu restitučního zákona v platnost, se církve kromě jiného vzdávají veškerých nároků, které zákon nezahrnuje. Tedy i nároků na vydání výše zmiňovaných domů ve městech, které vlastní obec nebo jiný vlastník.
V okamžiku, kdy by stát sáhl na náhrady, jsou některé církve odhodlané smluvní ujednání dále nerespektovat a vymáhat nemovitosti určovacími žalobami. Mluví se o tom například u husitů nebo u pravoslavných. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu se mohou téměř spolehnout na to, že touto cestou dosáhnou svého. A to by byly konce, jež si snad nepřejí ani komunisté.
Týdeník EURO 37/2013, 9.9.2013