Říkává se, že tragédie se mění v komedii. Osobně mám pocit, že příběh církevních restitucí se mění přímo ve frašku. Tedy pokud jsem optimista. Pokud bych měl být pesimista, musel bych se obávat toho, že se církevní restituce mění z tragédie v tragédii.

Restituce jsou jednou z forem nápravy křivd spáchaných komunistickým režimem. Jejich princip mně je srozumitelný. Vždy jsem s ním souhlasil. Nikdy jsem nebyl zákonodárcem, vykonávajícím úředníkem ani restituentem, a tak jednotlivé problémy související s restitucemi do detailu neznám. Je mi ovšem jasné, že vrátit veškerý majetek, případně jej úplně spravedlivě a v plné výši (navíc ve výši přepočtené na dnešní hodnotu) nahradit penězi, nelze. A že nelze ještě k tomu nahradit ušlý zisk. Za více než čtyřicet let. V případě církevních restitucí za víc než šedesát let.

Nástupnickým demokratickým státem by mělo být vráceno vše, co komunistický stát ukradl, co stále existuje – a tedy co vrátit lze. Co vráceno být nemůže, ať je v nějaké míře nahrazeno penězi, přičemž míru náhrady ať určí zákon.

Byl jsem desítky let občanem státu, v kterém byla uzákoněna vedoucí úloha komunistické strany. To, že jsem v takovém státu musel žít (pokud jsem tedy nechtěl žít jinde - a nebyl proto ochoten podstupovat rizikový a ponižující odchod jinam) neznamená, že jsem byl s tou vedoucí úlohou srozuměn. A že jsem se cítil komfortně. A také že jsem měl pocit, že všechno kolem mne je tak nějak i moje. Když platilo to "celospolečenské" vlastnictví.

Proto nemám teď pocit vlastníka, kterému někdo bere tu nějaký dům, tu nějaký pozemek, les, rybník, hrad, zámek a já nevím co ještě. Nemám pocit, že je to "moje" či "nás všech". Natolik se se státem neidentifikuji. Dokonce ani v případech, kdy je ten majetek státu od řádného nabytí či vybudování.

Jak bych mohl mít pocit vlastníka majetku, který byl státem někomu ukraden? Zlodějem jsem nikdy nebyl, nejsem a být nechci. Nechci mít pocit zloděje, který komusi cosi ukradl. Nechci být občanem zlodějského státu, který ukradený majetek vrátí, ale klade při vracení podmínky. Jako například, že se okradený zaváže, že vracený majetek a peněžní náhrady bude okradený používat pouze pro blaho všeho lidu. Podle sociálně-inženýrských pravidel zloděje.

Restituce z větší části již proběhly. Tedy co do počtu oprávněných subjektů. Dokonce i ČSSD zrestituovala Lidový dům. (A ať právě toto bylo provedeno jakkoli, jsem rád, že se tak stalo. Ona by se ČSSD k tomu Lidovému domu dobrala tak jako tak. A pokud náhodou ne - to bychom dodnes poslouchali nářků…)

A jsem také rád, že většina restitucí proběhla v relativně krátké době po roce 1989. Naopak nejsem rád, že některé restituce stále nejsou uzavřeny. Že se o ně táhnou spory. Jako např. o restituce majetku některých šlechticů, u nichž je sporné, zda kolaborovali či nekolaborovali s nacistickým režimem. Ale to je v rukou soudů a nezbývá než čekat.

Jsem velmi rád, že jsou vyřešeny restituce církevního majetku.

Kdekdo, kdo se podílel na vrcholném řízení státu od roku 1989, přišel s otázkou církevních restitucí do styku. A nevyřešil je. Když to vezmu stranicky, týká se to i ČSSD a jejích vrcholných představitelů. Tedy i Bohuslava Sobotky, Lubomíra Zaorálka nebo Aleny Gajdůškové.

Teprve Nečasova vláda a parlamentní koalice stran v době Nečasovy vlády byla schopna otázku církevních restitucí uzavřít. Tedy vyjednat kompromis přijatelný pro všechny zainteresované, přijmout zákon, uzavřít příslušné smlouvy. Dokončit tak více než dvacet let rozvrtané dílo způsobem, který odsouhlasil - z pohledu ústavnosti – i ústavní soud.

Měl bych se snad teď jít, na protest, přivázat k nějakému stromu, domu nebo hradu, který dostane zpět katolická církev? Že "mi" ho někam odnesou? To rozhodně dělat nebudu. Naopak. Děkuji všem těm, kteří ukončili tu ostudnou kapitolu ve vztahu státu a církví.

Jsem opravdu rád, že už nebudu slyšet a číst, co všechno blokují nevyřešené církevní restituce.

Jsem opravdu rád, že dojde k odluce státu a církví. Že každý bude hospodařit za své. Že státní příspěvek na činnost církví (jako nějakých příspěvkových státních institucí či úřadů) bude snižován, až úplně zanikne. Že si poté církve na svůj provoz buď vydělají – a budou dělat to, kvůli čemu existují a co po staletí dělaly. Nebo nevydělají a budou utlumovat svou činnost. A třeba zaniknou.

Ale to vše ať je věcí církví, jejich členů, věřících. Nikoli státního úředníka.

Zdá se, že když je, po právní stránce, otázka církevních restitucí vyřešena, tak že ji můžeme pustit z hlavy. Přestat se o ni zajímat. Teď nechť církve dle zákona uplatňují své požadavky – a stát jim buď vyhoví, nebo nevyhoví. Podle zákona. A pokud dojde ke střetu názorů, o tom, který výklad zákona je správný, nechť rozhodne soud.

Máme tady ovšem politické kutily. Ústní všeuměly a duchaprázdné rozumbrady. Zejména výše jmenované.

Ti vědí, že jde o nespravedlnost, snad dokonce o krádež. Téma církevních restitucí se jim zdálo býti vhodným k použití coby jedno z hlavních předvolebních témat. A přestože (soudě dle výsledku voleb) voliče zase tolik za srdce nechytili, melou si pořád tu svou.

Sobotka se vydal jednat se zástupci církví o snížení jejich požadavků. Soudě dle Sobotkovy - v poslední době neustávající - veselosti (práce mediálních poradců?), předseda ČSSD si neuvědomuje nebo nepřipouští trapnost svého konání.

Anebo má snad jeho počínání hlubší, skrytý smysl? Má nějaké trumfy v rukávu? Pokud v rukávu, tedy falešné trumfy.

Dovedu si představit dva druhy Sobotkových "argumentů" proti realizaci církevních restitucí ve stávající podobě.

První: buď ustoupíte, nebo oslovím "ulici". Závistivost je mocná čarodějka, nenávist "lidu" si nepřejte znovu zažít!

Druhý: Bradáčová s Ištvánem se podívají, jak byly ty restituce dohodnuty! Více netřeba ani naznačovat!

Pokud Sobotka nešel ze sebe jen udělat šaška a má v ruce uvedené argumenty, pak končí sranda. A začíná nová tragédie.

Každá písnička má svůj konec. Myslel jsem, že je v dohledu i konec té církevně-restituční. Pokud ale nemáme v dohledu konec celé písničky, nýbrž jen první sloky, přičemž další sloky budou zpívat socialisticko-komunističtí úderníci s Bradáčovou a Ištvánem, pak Bůh s námi!

V Liberci dne 24.11.2013