Na nedělním shromáždění poskytli na Staromáku výrobci hesel výkřiky jako „Stop Burešově vládě“ a „Ať žije Pavel“, což jsou ovšem pouze modifikace vět „Stop Babišově vládě“ a „Ať žije Pávek“. Mluvilo se o pravdě a lásce proti lži a nenávisti, ale klidně se dalo mluvit i o pravdě a nenávisti proti lásce a lži, jelikož si například lze představit, že odborník znající pravdu o klimatu a zeleném šílenství nenávidí láskou naplněné studenty sociálních fakult s jejich vylhaným narativem o prdících krávách a umírajících ledních medvědech. Mluvilo se o morálních trpaslících na straně vítězů v nedávných volbách, takže nestranného pozorovatele nemůže nenapadnout, že bývalý člen komunistické rozvědky tady byl implicitně povýšen na morálního obra.

Je sympatické, když se lidé někdy sejdou a podělí se o své zklamání z volebních výsledků. Jaká je ale motivace organizátorů? Co má být cílem? Co vlastně chtěl sdělit Mikuláš Minář ve svých vášnivých výzvách a tajemných náznacích. Když sní o tom, že „nás třeba příště bude milion“, připomíná to komunisty milovanou píseň „když nás půjdou miliony, všichni proti větru“. Co ten milion v ulicích udělá proti volebním výsledkům? Organizátoři slibují, že nedají pokoj, dokud se vše neobrátí k lepšímu a vyzývají co nejvíc lidí, aby učinili totéž. Co ale vlastně chtějí (kromě finančního příspěvku na svou činnost)? Nevšiml jsem si, že by byl kriticky zmíněn jediný konkrétní bod z plánů nové vlády (kromě personálního obsazení), ani že by bylo navrženo doplnit nějaký důležitý chybějící bod. Ani se mi nezdá, že by organizátoři mysleli na násilný převrat a revizi demokratických voleb. Takže? Asi prostě nevědí co chtějí a nedají pokoj dokud to nedostanou.

Organizátoři již měli dost času na založení nové politické strany, ale jejich největším problémem bylo, že nevědí, co chtějí (kromě touhy být vidět). Čím by se vůbec lišili od pirátů? Tady přicházíme k tématu programů politických stran. Nedávno jsem se zamyslel nad názvy stran (zde), možná není na škodu podívat se letmo i na jejich stanovy. Rozdíly mezi ANO, ODS, KDU-ČSL a TOP09 jsou nepatrné. SPD se liší požadavkem přímé volby. U strany STAN je pro mě podezřelé: „etické chování v tržním systému s nezbytným sociálním akcentem“, a u Pirátů zase „zodpovědný přístup k planetě a klimatu“. Jen u recesisticky nazvané strany „Motoristé sobě“ lze ve stanovách vytušit snahu postavit se problémům spojeným s agresivní politickou korektností včetně grýndýlu, a to například v jejich požadavku na „racionalitu a efektivní přístup v oblasti energetiky a životního prostředí“.

Motoristé byli ovšem na tomto shromáždění hlavním zloduchem. Samozřejmě chápu znechucení lidí z politiků typu Babiše a Klempíře, ale tito agenti StB přece měli v komunistické hierarchii nižší roli než dnešní prezident. To znechucení z politiků se tak jeví jako podivně selektivní, což ještě více zdůraznilo opakované skandování „ať žije Pavel“. Na rozdíl od Pavla má Macinka čistou minulost. Možná se choval nediplomaticky až neomaleně, ale začal slibně plnit předvolební sliby, když například reviduje neefektivní klimatické projekty. Nezdá se, že Motoristé v plnění předvolebních slibů dopadnou hůře, než kterákoli jiná strana z opozice nebo koalice. Proto se cíle nedělního shromáždění zdají zcela nejasné, stejně jako cíle celého hnutí Milion chvilek. Prohlídka jejich webu k pochopení tohoto hnutí nepřispěje (zdá se, že jde o neziskovku s dost velkým počtem zaměstnanců, zde). Definují se jako „iniciativa založená na odvaze“, a účelem spolku Milion chvilek má být „podpora a kultivace demokratické kultury v České republice“.

Ve Venezuele by prosazování demokracie určitě odvahu vyžadovalo, ale co je odvážného na protestu proti volebnímu výsledku v demokratické zemi, kde není ani stopy po nějakém politickém násilí? Navíc shromáždění bylo svoláno na podporu vládnoucího prezidenta (to by bylo dovoleno dokonce i ve Venezuele). Nejméně ze všeho chápu, jak s kultivací demokratické kultury souvisí podpora bývalého komunisty v nejvyšší státní funkci – to je oxymóron připomínající marxistickou dialektiku.

Abych ale skončil alespoň s něčím pozitivním: s 90 000 účastníky šlo v neděli o druhé největší shromáždění na Staromáku v historii, protože v roce 1621 se na popravu 27 českých pánů přišlo podívat sotva pár tisíc lidí a na smuteční shromáždění po zabití Heydricha v roce 1942 přišlo 65 000; překonalo to jen shromáždění na podporu komunistů v únoru 1948, kdy přišlo 100 000 lidí.

Odkaz