Jako brněnský teenager jsem měl kdysi velmi rád album pražských Psích vojáků (ještě s nebožtíkem Filipem Topolem) s úderným názvem Nalej čistého vína, pokrytče. Myslím, že podobným megapokrytcem, který nemá kuráž nalít si čistého vína, je i náš český stát (resp. politici, kteří ho vedli a vedou). Avšak pěkně popořádku.

Náš osvícený demokratický stát chce nás a naše potomky učit finanční gramotnosti, dokonce ji již pár let cpe do Rámcových vzdělávacích programů (RVP), těch prozíravých novodobých školních osnov. Avšak sám balancuje na hraně dluhové nezodpovědnosti.

Nalijme si čistého pokud ne vína, tak aspoň sójového latté bez cukru – český erár nyní dluží již skoro čtyři biliony korun. No schválně, laskaví čtenáři, víte, kolik má bilion nul? Samozřejmě odpovídáme bez Googlu, tchyně či umělé inteligence.

Nejde o absurdní paradox? Než začne „český erární lev“ opět moralizovat, neměl by si dříve uklidit ve vlastních financích?

Český Kocourkov

Existují výroky, nad nimiž se člověk musí pousmát – a zároveň znepokojeně zamyslet. Jedním z nich je neustále opakovaná mantra státu o nutnosti zvyšovat finanční gramotnost obyvatel. Na první pohled to zní určitě rozumně. Kdo by byl proti tomu, aby lidé lépe rozuměli svým financím, spoření, podílovým fondům, penzijnímu připojištění či investicím?

Jenže problém nastává ve chvíli, kdy se podíváme na toho, kdo tuto lekci udílí.

Stát, který se sám topí v dluzích blížících se výše připomenutým čtyřem bilionům korun, si osobuje právo mentorovat své občany o odpovědném hospodaření. To není jen paradox. To je učebnicový příklad pokrytectví.

Představme si situaci, kdy vás začne poučovat o finanční disciplíně někdo, kdo si dlouhodobě žije na dluh, není schopen vyrovnat svůj rozpočet a své závazky neustále odsouvá a odsouvá do budoucna. Přijali byste takové rady od hochštaplerského individua vážně? Nebo byste je spíše vnímali jako nechtěnou ironii či dokonce výsměch?

Bez servítek – český stát dnes funguje přesně v této roli. Na jedné straně vyzývá občany k odpovědnosti, šetření a rozumnému zacházení s penězi. Na straně druhé sám systematicky porušuje základní principy fiskální odpovědnosti. Deficity se staly dlouholetou normou, nikoli výjimkou. Dluh roste tempem, které by u jakéhokoli jednotlivce bylo považováno za nezodpovědné, ne-li nebezpečné.

A přesto tento stát organizuje kampaně, vydává brožury, provozuje weby a školí občany a jejich děcka, jak správně hospodařit.

Přirozeně nejde o to, že by myšlenka finanční gramotnosti byla špatná. Naopak. Je zásadní. Ergo finanční kladívko, věrohodnost každého poselství stojí a padá s tím, kdo jej pronáší. A zde narážíme na zásadní problém (ne)důvěry.

Jestliže náš stát chce, aby jej občané brali vážně, měl by začít u sebe. Musí předvést, že rozumí základním principům hospodaření – tedy že výdaje nemohou dlouhodobě převyšovat příjmy. A že dluh není řešením, ale problémem, proto odpovědnost nelze neustále odkládat a odkládat na budoucí generace.

Zamést si před vlastním prahem

Sečteno a červeně podtrženo: než začne český stát zase moudře poučovat „své hloupé a nezodpovědné podané“, měl by si zamést před vlastním prahem.

Do té doby budou jeho dobře míněné rady působit spíše jako nechtěný vtip. A to je luxus, který si země s takto vysokým zadlužením rozhodně nemůže dovolit.

Nezapomínejme na staré arabské přísloví: Dlužník je služebníkem věřitele.

A náš (kdysi hrdý samostatný) stát je zadlužený až po uši. Politiky kolovrátkově omílaná alibistická skutečnost, že některé jiné státy (nejen z EU) jsou na tom ještě hůře, nám dluhy u našich věřitelů opravdu nesmaže!

Budíček!

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.