Každý den míjíme v tramvaji, na ulici nebo v obchodě lidi, kteří žijí na hraně. Možná si jich ani nevšimneme. Vypadají jako „normální“. Nejsou většinou extrémně hluční, nedomáhají se pozornosti. Ale uvnitř je tíseň, stres, zoufalství Pocity, které se nevyřvávají, jen se tiše usazují do tváří. Tito lidé tvoří víc než milionovou armádu „neviditelných“, které systém i společnost hodila přes palubu. A jejich počet roste.

Podle aktuálního průzkumu projektu Neviditelní žije v Česku 1,4 milionu lidí v značných ekonomických potížích. Patří mezi ně zejména senioři a seniorky, samoživitelky, lidé bez práce nad padesát let, pracovníci v šedé ekonomice, mladí lidé bez opory rodiny. Není to žádná okrajová marginální skupina. Jsou to leckdy naši sousedé, příbuzní, spoluobčané. Mnozí z nich celý život pracovali. Nezřídka měli i dvě zaměstnání najednou. A přesto, když přišla životní krize, český systém je nechal padnout. Zdaleka nejde jen o „líné socky“, jak si někdo pohodlně myslí pod tíhou tweetů a statusů našich (převážně pravicových) politiků.

Pro pět ran do Jurečkova MPSV, to je nejen necitlivý, ale hlavně nepravdivý stereotyp. Citovaní lidé nežijí mimo společnost – oni jsou její součástí. Ale společnost je odmítla a odmítá vidět. Neposkytla jim efektivní záchrannou síť, jen chladný nezájem.

Smutná realita ulice

Zatímco se vlády předhánějí, kdo dá víc na zbraně, digitalizaci a zelené sny, realita ulice je prostě dnes jiná. Jsou to tvrdá čísla, za nimiž jsou skutečné lidské příběhy.

Přes devět set tisíc seniorů žije v hraničních, často až nedůstojných podmínkách. Až 86 procent z nich má jediný příjem – starobní nebo invalidní důchod. Po zaplacení nájmu a energií (které máme vzhledem ke kupní síle skoro nejdražší v Evropě) jim často nezbývá ani na jídlo, natož na léky nebo důstojné stáří. O koníčcích a cestování si mohou nechat jen zdát.

Dále pak 1,2 milionu lidí v Česku vůbec nemá žádné finanční rezervy. Stačí jedna dlouhodobější nemoc či úraz, výpadek příjmu, rozbitá lednice či pračka – a vzápětí padají do dluhové pasti. To věru není dobře, milá vládo.

Dle nezávislých expertů každý rok přichází český stát až o 279 miliard korun jen proto, že neřeší chudobu a sociální vyloučení. Ať už jde o výpadek daní, zvýšené náklady na zdravotnictví nebo kriminalitu. Za přehlížení těchto problémů se holt draze platí. A jsou to problémy dnešní, ne ty, které přijdou v roce 2034, na které se vyzbrojujeme ultramoderními stíhačkami za miliardy. Spíše desítky miliard.

Morální fialové selhání

Tohle všechno nejsou přirozeně jen ekonomická čísla. Jsou to známky morálního selhání státu, který zapomněl na vlastní obyvatele. A právě vláda prof. Petra Fialy dnes nese největší odpovědnost. Věčné vymlouvání se na bývalé kabinety, ve kterých seděli mj. také lidovci, jsou dnes komické.

Místo konkrétní pomoci občanům přichází jen další vládní abstraktní sliby o reformách, digitální budoucnosti a jakési efemérní strategické odolnosti. Lidi se zase straší, že prý „jde o všechno“ a máme „stát na správné straně“.

Milionu nejchudších Čechů, Romů a Moravanů jde o vše skoro každodenně. Bojují ne o funkce ve Strakovce, ale o holé přežití. A o přežití svých dětí a vnoučátek. Člověk nemusí být Apolena Rychlíková či Václav Bělohradský, aby věděl, že se v české kotlině chudoba dědí po generace. V rámci fair-play dodejme, že v tom nejsme zdaleka jediná země na světě.

Pořád nám vtloukají do hlavy – Česko pro budoucnost. Ale jaký má smysl mluvit o pokroku, když nedokážeme zajistit důstojný život těm, kteří tuto zemi budovali? Jak chceme stavět „moderní digitální Česko“, když pod našimi plastovými okny (mnohdy pořízenými na splátky) roste nová vrstva zoufalých lidí, kteří už ani nedoufají v lepší život? Nalijme si čistého sójového latté, těm „neviditelným“ je v zásadě úplně jedno, komu bude patřit nějaká Luhanská či jiná vzdálená oblast, kde nikdy nebyli a nikdy tam nepojedou.

Bubnování na vrata mocných

Pane premiére, je zapotřebí vyslat jasný signál – „neviditelní“ nechtějí soucit. Nečekají almužny. Chtějí respekt, jistotu, důstojnost a šanci. Nikdo z nás neví, kdy se na jejich místo může dostat. Není to tak vzdálené, jak si myslíme. Stačí těžká nemoc, rozvod, ztráta zaměstnání – a koloběh sociálního propadu se rozjede. Málokdo má zapomenutý milion v kampeličce. Omlouvám se za ojedinělý sarkasmus, ale paní Pazderková nedávno říkala, že máte rád humor a satiru.

Společnost, která si neváží vlastních slabších, která zavírá oči před utrpením a tvrdí, že „každý si za svůj osud může sám“, si pod sebou podřezává větev. Jednoho dne zjistí, že už není komu vládnout. Že zůstala sama. A pak už bude pozdě.

Pakliže dnes nezačneme investovat do lidí (místo do zbraní, green dealů a byrokracie), zítra budeme platit za jejich zoufalství – v exekucích, ve zdravotním systému, v narůstající agresivitě i ve ztrátě sociální soudržnosti.

„Neviditelní“ si nevybrali být neviditelní. My, respektive námi zvolení politici a političky, jsme se rozhodli je nevidět.

Psáno pro Lidovky.cz