Pokud chceme popsat jistý stav, je nutné si předem definovat některé atributy, s nimiž budeme pracovat, jinak se vše rozplizne v neporozumění tématu a každý bude hájit svou barikádu. Zarážející na daném tématu je tvrzení značné části našich občanů, že současnou dobu považují horší, než byla ta před rokem 1989.

1. Zdraví a průměrná délka života v ČR

V roce 1989 žil průměrný muž cca 67 let a žena 75. V současné době je to u muže 77 let a u žen asi 83. Oněch 10 let navíc u mužů a 8 let u žen nejde v žádném případě vysvětlit prostou evolucí. Jde o souběh mnoha faktorů, u nichž je v prvé řadě existence medikamentů ( za komunismu u nás dostupných pouze pro „proletáře“ v Sanopzu ), které prodlouží věk u těch nemocí, jež byly dříve rychle smrtící. Zdravotnická technologie, která se u nás díky otevření hranic dostávala do současné podoby, srovnatelné s vybavením nemocnic kdekoliv na západ od nás, umožnila řešit situace jinak neslučitelné s životem. Jistý a nemalý podíl hraje i kvalita potravin a zdravotní uvědomění obyvatel, kteří již opustili mantru „ústavu národního zdraví“ a pečují o ně sami. Dokladem je řada velmi aktivních pensistů kdekoliv v republice i mimo ni.

2. Svoboda pohybu a projevu

Před rokem 1989 byl možný výjezd mimo republiku jen do „lidově demokratických zemí“, což bylo moře u Baltu a v NDR (studené), nebo do Rumunska a Bulharska. Zbývalo ještě Maďarsko a tím to haslo. Urvat zájezd du Jugoslávie či ještě lépe Rakousko, BRD či Francie bylo podmíněno řadou administrativních překážek, jistou „spolehlivostí“ občana, že nepodlehne pozlátku a vrátí se stejným autobusem domů. V současné době mnohdy ani nezaregistrujeme, že jsme se ocitli na území jiného státu, který byl v roce 1989 ohraničen z naší strany ostnatými dráty a případnou střelbou. Těsně po roce 1989 jsme sice mohli do posledně zmíněných zemí vyjíždět bez policejní buzerace, ale s batohy plnými konzerv a rozpočítanými markami, franky, šilinky na přesně denní dávky. Dnes je český turista plně srovnatelný s jinými, na rakouských a italských svazích tvoří podstatnou skupinu lyžařů, stejně jako večer v dříve cenově nedostupné restauraci. Že to už dnes jaksi nevnímáme neubírá nic z toho, co jsem napsal.

Svoboda projevu (i po něm), je zaručena Ústavou a je hojně využívána. V době Husákova režimu stačilo plácnout kdesi na veřejnosti i nevinný vtípek na poměry a člověk mohl mít – a často měl – značné potíže. Ti, co dnes křičí cosi o cenzuře, si pletou pojmy. Považují skutečně za cenzuru možnost veřejného vystupování jistých skupin občanů, které adoruje totalitní režim, které schvalují vraždění jistých skupin obyvatel apod.? Pokud by platila, byli po projevu pronásledování, trestáni a zavíráni. Svobodu projevu je třeba striktně odlišit od výzvy k násilí. Žádný stát na světě toto netoleruje a Česká republika není výjimkou.

3. Péče o seniory

Opakovaně tvrdím, že lidé na pensi se v těchto našich geografických podmínkách neměli nikdy v dějinách lépe. Stačí se poohlédnout po kupní síle důchodce v roce 1989 a dnes. Nejen moji rodiče si za celý svůj život nikdy nemohli dovolit vyjet třeba do zmíněného Bulharska. Dnes jsou čeští pensisté u moře často i dvakrát ročně a to i v destinacích typu Egypt či Turecko, kde jsou hýčkání all inclusive. Často vidím na plakátech cestovních kanceláří speciální slevové akce pro lidi 65 +. Pokud se ještě vrátím ke zdravotní péči, tak domovy důchodců, různé pensiony pro starší či třeba i hospice jsou na vysoké světové úrovni. Jako pamětník pamatuji domov důchodců v Ostravě – Přívoze, kam jsem jezdil jako konsiliární služba. Tehdy jsem byl pevně rozhodnut, že pokud bych měl skončit tam, tak raději sám.

4. Životní úroveň

V letech před rokem 1989 byla naše města zašedlá, oprýskaná, vesnice s otřískanými baráky a zaneřáděnými cestami od bahna a mrvy. Jistě, v každé byl konzum se stejně chudým sortimentem po celé zemi. Pamatujete, že tehdy naše zvířata mívala jen bůčky, kližky, žaludky, sem tam nějaké hovězí přední či vepřová kolena? Dnes je ve všech možných supermarketech nabízeno prakticky vše, co člověk potřebuje, i když má celkem vybrané chutě. Zkusili jste někdy spočítat, kolik druhů sýra je v jednom z regálů třeba v Albertu? Jsou jich desítky. Města i vesnice jsou dnes již zcela srovnatelné s těmi v Rakousku či Německu. Komunikace i přes potíže se k tomu přibližují, pravda pomaleji, než by bylo záhodno.

5. Svoboda vyznání

I když ji komunistický režim před rokem 1989 garantoval, skutečnost byla zcela jiná. Ostrakizace věřících, mnohdy i jejich kriminalizace, vraždy duchovních, ničení církevních památek, případně jejich přeměna na kravín atd. byly běžným koloritem. Dnes má každý občan skutečné právo mít bez obav svou vlastní spiritualitu, kterou může vyznávat i veřejně a po ní se vrátit domů. Ona „Biafra ducha“, zničená 40 lety útlaku, se však bohužel vzpamatovává jen velmi pomalu.

Závěr:

Máme se lépe a není to jen vlivem přirozené evoluce (můj děda ve svém mládí ještě nosil dřeváky a jedl česnečku, já po cca 45 letech jsem měl už boty z koženky a jedl pestřeji). Byl to od roku 1989 skokový posun do světového normativu.

Což samozřejmě neznamená, že je všechno v pořádku. Záměrně se v článku vyhýbám politické scéně, respektuje různé politické smýšlení čtenářů (i to je přínos proti roku 1989, kde byla jen Národní fronta a volby řešily jen to, zda-li půjdeme v pátek nebo v sobotu). Samozřejmě, že by řada věcí šla dělat lépe a rychleji bez zbytečných obstrukcí jak ze strany státu, tak i různých „organizací“, které znesnadňují veřejný život.

Úplně na závěr:

Lidské štěstí a spokojenost nemusí být podmíněno materiálně. Jistě, jde o podstatný faktor, ale zdaleka ne jediný. Dokladuje to fakt, že země s nejvyšším HDP nefigurují zdaleka na žebříčcích spokojenosti obyvatel. My máme všechny předpoklady být zemí spokojených a šťastných lidí. Otázkou zůstává, proč tomu tak není.

Psáno pro www.blogosfera.cz, blog idnes, server NP, Krajské listy a slušné čtenáře.

Autor si nepřeje diskusi pod články.