ČEŠI: Ale nebojte. Landsmanšaft přejde.
David Forby Forbelský |
Řím měl Kartágo. Francie Anglii. Sověti si vystavěli půl identity na „Velké vlastenecké válce“ proti nacistickému Německu. Velké konflikty, velcí nepřátelé, velké příběhy. Z toho se pak lepí historická paměť a ten slavný duch národa, o kterém se mluví hlavně ve chvíli, kdy už nikdo neví, co říct.
Nám tohle nějak nebylo dopřáno.
Ne že by se nepřátelé nesnažili. Snažili se. Někteří dost intenzivně. Jenže pokaždé narazili na něco, co jim zřejmě hlava nebrala.
Ještě než stihli přijít s formujícím konfliktem, my už jsme se stihli pustit sami do sebe.
Jedna půlka národa vidí poslední hodinku české státnosti. Druhá půlka v téže věci vidí naději, smíření a civilizační pokrok. A pak už to jede. Jedni druhé označí za zrádce, kolaboranty, nácky, bolševiky, chcimíry, vítače, dezoláty, svazáky nebo libovolnou jinou dobovou nálepku, která je právě v akci.
Dnes máme štěstí, že vrcholem násilí je většinou hnusný status, hysterický komentář a několik lidí, kteří si na sociálních sítích preventivně dávají přes hubu slovy. V jiné době by se už tesaly šibenice. Nebo aspoň dřevěné baráky. Podle rozpočtu a ideového nadšení.
Ale nebojte. Landsmanšaft přejde. Přijde jiné klíčové téma, u kterého bude opět nutné dokázat, že právě my jsme ti mravně pevní, historicky poučení a lidsky kvalitnější. Klidně i za cenu, že během pěti minut popřeme všechno, co jsme tvrdili včera.
Nácek může být ten, kdo v lederhosen popíjí v Brünn. Stejně tak ten, kdo nese fotku Lidic po ulici v Brně. Záleží jen na tom, kdo zrovna drží megafon a kdo má lepší morální kulisu.
Nás totiž neformují silní nepřátelé. Nás formuje potřeba ukázat těm druhým, že já jsem ten lepší Čech. Ten správnější. Ten historicky citlivější. Ten, který má lepší kamarády, lepší vzpomínky, lepší křivdy a samozřejmě i lepší názor na to, komu se má podat ruka a komu raději preventivně flusnout do polévky.
A teď ta nepříjemná otázka.
Co když je tohle právě naše superschopnost?
Polabští Slované zmizeli. Poláci byli po staletí děleni, vyháněni, mazáni z mapy a znovu slepováni dohromady. My tu pořád jsme. Ne vždy důstojně, ne vždy statečně, ne vždy s hlavou vztyčenou. Ale jsme tu.
Možná právě proto, že žádný nepřítel nikdy pořádně nepochopil, co se tu vlastně děje.
Přišel s plánem. Zlomit. Převychovat. Asimilovat. Vymazat.
A narazil na národ, který zrovna uprostřed návsi zuřivě řešil, kdo z jeho vlastních lidí je větší zrádce a jestli je horší mnichovan, kolaborant, havloid, bolševik, nácek, eurohujer, chcimír nebo člověk, který si dovolil použít špatnou historickou paralelu.
Nepřítel čekal kapitulaci. Dostal chaos, který nedával smysl.
A možná si řekl, že tohle za to prostě nestojí.
Možná nejsme národ hrdinů. Možná nejsme ani národ obětí, jak si občas rádi vyprávíme při svíčkách a státních projevech.
Možná jsme něco mnohem divnějšího.
Národ, který přežívá tím, že je pro okolní svět trvale nesrozumitelný. Včetně sebe sama