Andrej Babiš tvrdí, že řízení v kauze Čapí hnízdo nebylo spravedlivé. Toto tvrzení bych předem neodmítal. Jenže právě proto by měly být důkazy, o které je opírá, veřejně přezkoumatelné.

Andrej Babiš v posledních týdnech znovu velmi ostře kritizuje průběh trestního řízení v kauze Čapí hnízdo. Hovoří o politickém procesu, o rozhodování bez důkazů a dokonce o „verdiktu na objednávku“. Když jej Soudcovská unie vyzvala, aby podobná tvrzení doložil, odpověděl 18. září příznačně: pokud chtějí důkazy, „ať si prostudují spis kauzy Čapí hnízdo“.

V jednom ohledu jsem ochoten brát Babišovy výhrady vážně. Průběh této kauzy opravdu není banální. Městský soud Babiše a Janu Nagyovou dvakrát osvobodil. Vrchní soud oba rozsudky zrušil a nakonec prvoinstanční soud zavázal svými skutkovými závěry. Když potom soudce Jan Šott v květnu 2026 Nagyovou odsoudil, současně výslovně uvedl, že podle jeho přesvědčení o její vině nadále existují důvodné pochybnosti a odsuzující výsledek považuje za rozporný s presumpcí neviny. Vrchní soud následně v srpnu její odsouzení pravomocně potvrdil.

To samo o sobě nedokazuje, že Babiš má pravdu. Je to ale dostatečně neobvyklá procesní situace na to, aby jeho námitky nebylo rozumné odbýt pouze tím, že soud rozhodl, a tím je věc vyřízena. Ostatně i mezi právníky se vede spor o hranice toho, do jaké míry může odvolací soud svými skutkovými závěry zavázat soud prvního stupně. Ústavní soud již v jiné věci upozornil, že odvolací soud nesmí zastřeně nutit prvoinstanční soud k určitému hodnocení důkazů, aniž by sám odpovídajícím způsobem dokazování provedl.

Pak ovšem vzniká jednoduchý problém.
Babiš říká: prostudujte si spis.
Dobře. Ukažte nám ho.

Veřejnost dnes dostává pouze útržky. Čte rozhodnutí soudů, komentáře státních zástupců, obhájců a novinářů. Každá strana z tisíců stran materiálu vybírá to, co podporuje její interpretaci. Jestliže ale premiér tvrdí něco mnohem závažnějšího – že selhal samotný mechanismus trestního řízení –, nestačí odkazovat na důkazy, které může vidět jen omezený počet lidí.

Obviněný má podle § 65 trestního řádu právo do spisu nahlížet a pořizovat si jeho kopie. To samozřejmě neznamená, že lze bez dalšího zveřejnit úplně všechno. Spis může obsahovat osobní údaje třetích osob a další zákonem chráněné informace; trestní řád například výslovně omezuje zveřejňování některých údajů z odposlechů. Technicky by tedy bylo nutné některé části anonymizovat nebo vypustit.

To ale není principiální překážka. Mohla by vzniknout elektronická verze obsahující obžalobu, rozhodnutí soudů, znalecké posudky, protokoly z výslechů a ostatní podstatné důkazy, s odstraněním toho, co zveřejnit nelze.

Teprve potom by bylo možné Babišovo tvrzení skutečně kontrolovat. Právníci by mohli přesně ukázat, které důkazy podle nich Vrchní soud hodnotil nesprávně. Jiní by mohli naopak ukázat, že Babišova kritika při konfrontaci s celým spisem neobstojí.

A právě to je podstatné. Nejde o to předem rozhodnout, zda je Andrej Babiš vinný, nevinný nebo zda se stal obětí nespravedlivého procesu. Jde o možnost takové tvrzení nezávisle přezkoumat.

Historie zná mnoho procesů, o jejichž skutečném průběhu vznikl společenský konsenzus až po desetiletích, když se otevřely archivy. Tím Čapí hnízdo samozřejmě nesrovnávám s politickými procesy padesátých let. Poučení je obecnější: jestliže někdo tvrdí, že justice selhala, nejlepším způsobem, jak takové tvrzení prověřit, není další politická přestřelka, ale zpřístupnění podkladů.

V případě Čapího hnízda navíc sám Andrej Babiš říká, že odpověď je ve spise.

Bylo by tedy užitečné, kdyby se spor konečně přesunul od otázky, komu věříme, k otázce, co skutečně stojí ve spise.