Opravdu někoho ještě baví poslouchat nekonečné předvolební diskuse, se kterými nás TV bohatě zásobují? Ale s profesním zájmem (nikoliv ovšem s nadšením) jsem si vyslechl obsáhlý diskusní pořad na TV 24, vysílaný 3.9, věnováný problematice bydlení. Složení účastníků této diskuse bylo pro tuto problematiku standardní: nadšení mladíci, jejichž názor je formován jejich politickými ambicemi více než znalostí, zkušení představitelé obcí, kteří vědí, co je v jejich obci špatně, ale jejichž představy o nápravě jsou často mimo realitu. A konečně politici a představitelé státní správy, kteří vědí, co by se mělo dělat, ale jen zdůvodňují, proč to dosud nedělali. Nejvýraznějším dokladem krachu bytové politiky státu je zdůrazňována výše prostředků, které jsme poskytli lidem v bytové nouzi, když by mělo jít spíše o to, aby se lidé do bytové nouze nedostávali.

Některé výroky pronesené v diskusi byly zvláště pozoruhodné. Náměstkyně ministra: „zastropovali jsme nájemné na úrovni místně obvyklého nájemného“. Dáma netuší, že to, co se nazývá „místně obvyklé nájemné“, není nic jiného než maximální požadavky pronajímatelů, protože to, co všichni nájemci v místě obvykle platí, se nedá nijak zjistit. Tedy žádné zastropování. Svazácký motorista: „stavět, stavět, zastavit bromfieldy a trh vše vyřeší“. Chlapec netuší, že množství bytů není zárukou jejich dostupnosti a hovořit o trhu jako jedinému řešiteli bydlení je v Evropě prostě chucpe. Světlým okamžikem diskuse pak bylo, když bývalý ministr Bartoš vyprávěl, jak bydlel v bytě, na který měl uzavřenu nájemní smlouvu na dobu určitou a její pravidelné prodlužování využívala pronajímatelka k bezohlednému zvyšování nájmu. A odsoudil řetězení nájemních smluv. Škoda, že se o tuto změnu nepokusil v souvislosti s přijímáním zákona o bydlení.

Účastnící diskuse nedokázali, ke škodě věci, překročit práh toho, že i v novém zákoně jsou nadále zachovány jen dvě formy bydlení : kromě kondominií či vlastnického, tržně orientovaného (a drahého) bydlení je druhým segmentem bydlení nájemní, které je orientované na zisk majitele či provozovatele. Jiný model u nás neexistuje. Bytová družstva staví poměrně málo a cena za vystavěný byt se příliš neliší od tržních cen. Výjimky potvrzují pravidlo.

To však jinde není. Stačí pohlédnout za hranice. Třeba do sousedního Rakouska. Nezisková stavební sdružení (GBV) jsou soukromé společnosti, které poskytují byty pro široké vrstvy rakouského obyvatelstva. Disponují přibližně 952 000 byty. Nezisková stavební asociace může mít právní formu družstva, společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti. Nic takového u nás není a zákony s tím zatím nepočítají.

Všechny strany jako by počítaly s tím, že obecní byty vytvoří prostor pro dostupné bydlení pro všechny. Tak tomu však není a ani být nemůže. Na rozdíl od mnoha jiných evropských států u nás obecní byty nejsou považovány za byty sociální. Nejsou obcím uloženy žádné povinnosti, pokud jde o poskytování sociálního bydlení. Obce také musí se svým majetkem nakládat hospodárně a podle svého uvážení. U nás není zaveden systém jako třeba ve Velké Británii, kde města vedou evidenci osob vyžadující pomoc, osvědčují jejich statut a zařazují je do seznamů pro poskytnutí pomoci včetně sociálního bydlení. Nositelem jsou právnické osoby sui generis, bytové asociace, (Housing Association of nonprofit Developers). Dnes zde vlastní 2,5 miliony bytů. Namísto toho u nás experimentujeme v zákoně s „kontaktními místy“ a definicemi „osob v bytové nouzi,“ což z hlediska potřeb bydlení běžných občanů je k ničemu.

Všechny naše politické strany slibují zajistit dostupné bydlení. Dostupné jak a za jakých podmínek? To nikdo moc nesděluje. A s tím souvisí i v diskusi vyslovený názor, že bydlení si má každý sám zajistit podle svého přijmu. Tedy i důchodce s patnáctitisícovým důchodem, občan žijící od výplaty k výplatě, mladí lidé žijící s ohledem na bytovou situaci bez možnosti rodinného života? Všichni diskutující v této diskusi, ale i všechny politické strany, v těchto volbách totiž zapomínají na to, že bydlení dnes musí být nejen dostupné, ale i důstojné, přispívající k zachování důstojnosti člověka. A to zdaleka není totéž!