Kdepak jen po 15 měsících jsou všechny předvolební sliby a všechna ta naléhavá spektakulární témata, která se v parlamentních volbách zvolení straníci dušovali dotáhnout až do úspěšného konce, i kdyby na nás přišlo třebas zemětřesení.
Například Občanští demokraté ústy svého předsedy Petra Fialy navrhovali, aby v České republice začala platit tolerance pro řidiče 0,5 promile alkoholu po vzoru většiny evropských zemí.
Ve svém prohlášení Petr Fiala argumentoval velmi sympaticky a smysluplně : „Slyším ze všech stran argumenty, že Češi to nezvládnou, že se budou chovat hůř, než například Němci nebo Španělé a Francouzi. To je nesmysl. Lidé u nás nejsou o nic méně zodpovědní, než v jiných zemích, a proto si zaslouží i stejnou míru svobody“.
Nelze než souhlasit. V praxi skutečně vídáme případy, kdy právě nulová tolerance přináší komplikace ve zcela neadekvátní míře k závažnosti provinění. Právo je bohužel mechanické, neřeší něčí pocity ani emoce.
Ne všechno lze však pokaždé zakomponovat do přichystaných speciálních tabulek, škatulek a přihrádek a ne vždy se to také vyplácí.
Lépe je vést občany ke zodpovědnosti a ponechat jim alespoň tuto minimální toleranci jakožto jistotu, což není v žádné z těch zemí, kde identické zákony ohledně tolerance alkoholu fungují, záležitostí „vraždění neviňátek v alkoholickém rauši“.
Příliš horlivým svazováním společnosti neprodyšnými direktivy pouze infantilizujeme další a další generace a snímáme z nich jakoukoliv odpovědnost za vlastní jednání.
Nevím, jak daleko je ochoten avizovanou snahu o zavedení minimální tolerance alkoholu za volantem prosazovat sám Petr Fiala a celá vládní koalice. Jako realista bohužel vím, kde obvykle končí předvolební témata a dokážu si představit jak složitě by se právě o této věci dohadovalo a nedohodlo 108 vládních poslanců.
Celá debata na toto téma ale generuje jeden otazník přímo na politické tělo Petra Fialy v hlavní roli s jeho poněkud nekonzistentní rétorikou posledních let.
Na jedné straně, jak jsem už citoval, veřejně a zcela explicitně sice dnes proklamuje naši národní svobodu, toleranci, svébytnost, identitu a zodpovědnost a hlasitě hovoří o tom, že jako národ máme dostatek rozumu a intuice na zásadní rozhodnutí.
A přitom to byl právě šéf ODS, jenž se před pěti lety po zvolení Miloše Zemana prezidentem zařadil mezi ty, kteří kategoricky tepali do téhož nekompetentního národa, který označili za ten, jenž není schopen zvolit si v přímé volbě toho „správného“ prezidenta. Tak jak to vlastně je?
Zvítězí Petr Fiala národ milující či národ zatracující a jemu spílající?
To se nyní bude odvíjet od toho, kdo nahradí na Pražském Hradě Miloše Zemana.
Ze strany vládní koalice buď uslyšíme pochvalné konstatování, jak je český národ navýsost inteligentní a zodpovědný a nenechá se jen tak obalamutit a opít rohlíkem, případně koblihou.
A nebo nastane pravý opak.
Zvítězí-li kandidát, který současné vládnoucí klice nekonvenuje (rozuměj Andrej Babiš), zaplní mediální prostor trudné žalozpěvy, hanopisy, projevy rezignace a frustrace ale také výzvy ke konkrétnímu činu.
Ten nejdůležitější už Vláda SPOLU avizovala, neboť si velmi vážně pohrává s myšlenkou využít své aktuální politické převahy a změnit zákon o volbě prezidenta v neprospěch nepředvídatelného a vrtkavého vox populi.
Namísto toho, abychom jako občané postupně posilovali svůj přímý vliv na chod a budoucnost státu a s tím ruku v ruce přijímali i z toho se rekrutující odpovědnost, kolo dějin se zjevně otáčí opačným směrem.
Politici z obav před rozhodnutím nekvalifikovaného, prostého a politicky často až negramotného lidu, který mohou jen těžko ovlivnit, teď vymýšlejí způsob, jak si opět zahrát na pluto či meritokracii, to jest vrátit zpět politickou volbu, a zase mít všechno pěkně pod kontrolou.
Budoucnost přímé volby prezidenta je tak přímo závislá na výsledku nadcházejícího druhého kola prezidentských voleb.
Bude buď pompézně glorifikována, nebo těžce dehonestována.
Čeká nás referendum o přežití přímé volby.