Je to už více než rok, co vzbudila pozornost tzv. Draghiho zpráva svojí nezvykle silnou kritikou hospodářské politiky EU. Změnila EU na jejím základě něco a vzala si z ní poučení? Ani trochu. Čekal však někdo něco jiného?

Respektovaný ekonom a bývalý šéf Evropské centrální banky profesor Michael Draghi zveřejnil svoji zprávu v září 2024. Kritizoval v ní hospodářské a technologické zaostávání EU a její neschopnost držet krok s USA a Čínou. Upozornil na problém vysokých cen energií a obrovskou byrokratickou zátěž, což snižuje konkurenceschopnost unijních firem oproti zbytku světa. V tom trefil hřebíček na hlavičku. A navrhnul i některá řešení. S těmi se však už tak ztotožnit nelze. Volá například po dalším dluhovém financování investic do nových technologií. Místo navyšování objemu investic by však bylo dle mého vhodnější jejich přesměrování z neproduktivních záležitostí, jako jen třeba „zelená transformace“. Dalším problematickým bodem je jeho volání po hlubší koordinaci fiskálních politik členských zemí a posílení role Evropské komise. Podle mne je to však pokračování v cestě, která EU do problémů zavedla. Řešením je naopak decentralizace a posílení nezávislosti jejích členů. Jinými slovy nechat firmy a členské země, ať si to mezi sebou „hospodářsky“ a „technologicky“ rozdají. Ostatně otevřené konkurenční prostředí bylo jedním z rozhodujících faktorů stojícím za úspěchem a hospodářským rozkvětem Západu ve druhé polovině minulého století.

I přes tyto sporné body je však třeba pana profesora Draghiho ocenit za to, že jasně pojmenoval, co EU trápí. Není však zdaleka první, kdo to udělal. V podstatě totiž jenom zopakoval to, co kritizuje řada politiků a občanů již dlouhá léta. A za což se jim dostává nálepek „populistů“ a „extremistů“. Pan profesor dopadl přeci jenom lépe a paní Uršula dokonce zařadila některé závěry jeho zprávy do agendy, kterou se chce Evropská komise ve svém aktuálním funkčním období zabývat.

S tím, jak daleko pokročila, se předsedkyně Komise pochlubila na nedávné konferenci. Její zpráva však ze všeho nejvíce připomínala projevy o „budování socialismu“, které znají pamětníci z dob minulého režimu. Ostatně socialismus jako socialismus. Prostě jenom obecné žvásty doplněné obehranými písničkami o obřích investicích na dluh (tedy dalším tištěním peněz), zvýšení konkurenceschopnosti dekarbonizací (tedy tím, co ztrátu konkurenceschopnosti způsobilo) a snižováním závislosti EU na zdrojích surovin a technologií z „nebezpečných“ zemí (fakt oříšek, když Čína skoupila celý svět, zatímco EU řešila, kolik máme pohlaví). Ani slovo o snižování byrokratické zátěže, ani slovo o zlevnění energií, ani slovo o hledání skutečných příčin současných hospodářských problémů.

Zato se můžeme dočíst kolik Evropská komise přijala „iniciativ“ a kolik vytvořila „strategií“. Třeba jak se stát světovým lídrem v kvantových technologiích. Jenomže USA a Čína místo vytváření „strategií“ technologie vyvíjejí. Jiná „strategie“ pak například řeší, jak vytvořit podmínky pro zakládání startupů. Píše se v ní třeba o „menší administrativní zátěži“ pro ně nebo o „usnadnění přístupu k infrastruktuře, sítím a službám“. Což je vzhledem k byrokratické realitě, jaká v EU panuje, obzvláště zábavné čtení.

Zvláštní kapitolou je samozřejmě dekarbonizace, jejímž jedním z pilířů má být již několikrát zmiňovaný CID (Clean Industry Deal). Což však není nic jiného nežli plán na další obří subvencování „čistých“ energií a produktů. Další „perlou“ je pak také notoricky známý stachanovský závazek do roku 2040 snížit emise CO2 o 90 % oproti roku 1990. A dále akční plány pro záchranu automobilového průmyslu, který má spasit přechod na elektromobilitu. Což je přesně to, co pošle do kolen i toto poslední alespoň trochu konkurenceschopné průmyslové odvětví EU. Vysoce energeticky náročnou výrobu oceli chce pak Evropská komise zachránit tím, že přesvědčí zbytek světa, aby přestal při její výrobě využívat zdroje s vysokými emisemi. Tak tomu se říká plán…

Jde prostě o snůšku nekonkrétních blábolů, ze kterých přímo čiší, že Evropská komise vůbec nepochopila podstatu problému zaostávání EU a chce jej řešit pomocí posílení těch opatření, která jej způsobila. Ostatně i pan profesor Draghi konstatoval, že se za rok od vydání jeho zprávy nepohnulo zásadně skoro s ničím, že zaostávání EU se ještě více prohloubilo a že jestli ta takhle půjde dál, nečeká ji nic jiného než úpadek. Přičemž na změnu tohoto trendu nemá roky, ale měsíce. Při pohledu na současnou evropskou vrchnost si pak musí člověk položit logickou otázku: Je takové změny schopná? A zároveň si na ní odpovědět:

Je to marný, je to marný, je to marný….

Psáno pro deník TO. Upraveno