Před nějakým časem se skupina osob kolem spolku Šalamoun rozhodla přispět k uklidnění veřejného mínění u nás a sepsala rezoluci, kterou vyzvala mnichovské vedení spolku Landsmanšaft ve věci plánovaného sjezdu této organizace v Brně, aby zvážilo možnost plánový sjezd této organizace uspořádat na jiném místě, mimo území České republiky s ohledem na to, jak je tento záměr částí veřejnosti přijímán. Odvolávali jsme se přitom na současné dobré česko – německé vztahy a vyjádřili obavy o jejich případné narušení.

Nebylo nám vyhověno. Dostali jsme více méně zdvořilou, leč zamítavou odpověď. Pro mnoho signatářů petice byla z této odpovědi nejpodstatnější věta: In Reden und Gedenkveranstaltungen haben wir an die Verbrechen, die die deutschen Nationalsozialisten an Tschechen und Juden verübten, erinnert und diese verurteilt und bedauert. (V projevech a při vzpomínkových akcích jsme připomínali zločiny, které němečtí nacisté spáchali v Čechách a na Židech, odsoudili je a vyjádřili nad nimi lítost.). Jakoby někdo jiný něco shodou nešťastných okolností. Není tedy důvod, aby my, pokojní obyvatelé území nazývaného Sudety, které se jen shodou nešťastných dějinných událostí stalo součástí jakési Republiky československé, za to měli nést odpovědnost. Tento distancující postoj je pro část veřejnosti prostě nepřijatelný. A souvislost se stále otevíranými debatami o „Benešových dekretech“ je více než zřejmá.

Možná slyším trávu růst, ale zdá se, že neustávají běsi z dávno uplynulých událostí, které se tak hluboko vryly do myslí nejen přímých účastníků, ale celých generací. Ale ožívají s naléhavostí dodnes. Válka za dveřmi, připomínání banderovců a oživování jejich tradic v současné době, jistě komplikované jejich následným bojem proti „bolševikům“, s nimiž měli předválečné tragické zkušenosti, volyňské masakry, chování litevských a estonských dozorců v německých zkušenosti, masakry, v této souvislosti znovu připomínány. Bomb politické a národnostní nesnášenlivosti tiká v Evropě již tak dost.

Poslanec Evropského parlamentu David připomněl v této souvislosti, že členové petičního výboru EP před nějakým časem při projednávaní stížnosti maďarské občanky na konfiskaci pozemků jejich prarodičů na Slovensku se všichni členové výboru kromě Poláka (Češi a Slováci nebyli ve výboru zastoupeni) hlasovali pro znění návrhu německého poslance. Tedy že „Benešovy dekrety“ a analogické dekrety v Polsku jsou neslučitelné s evropskými hodnotami, musejí být zrušeny a jejich důsledky napraveny.

Ale jde o ve velmi aktuální stav: strana Magiar, která nyní ohrožuje postavení Orbánovi strany v nadcházejících volbách v Maďarsku, staví svoji volební kampaň právě na požadavku zrušení Benešových dekretů, což by v případě jejího (a velmi možného) vítězství zkomplikovalo vztahy se Slovenskem, ale i s Českou republikou. Nejde tedy jen o nějaké historické uvažování….

Jestliže nyní u nás pečlivě sledujeme kdejakou zdviženou pravici a střežíme, zda nějaký projev svobody slova se nedostává do rozporu se zákonem, neboť podporuje „propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob,“ nelze přehlédnout, že nemalá část občanů se domnívá, že právě takovéto počínání ve svých důsledcích hnutí Landsmanšaftu vyvolává.

Nechci být příliš příkrý. Snad opravdu většina členů tohoto sdružení si chce jen společně zavzpomínat na staré, pro ně dobré časy. Ale to pro nás, žel, nemůže být rozhodující. Myslím, že v kontextu současných evropských událostí, ale i některých snah v EU, musíme nejen pro naši národní hrdost, ale především pro jednoznačné vymezení našeho místa v Evropě, pokud jde o nějaké nové řešení těchto otázek. A dát jednoznačně najevo, že si to nepřejme, že to nedopustíme. Sjezd Landsmanšaftu, jakkoliv si přejme dobré vztahy s našimi bývalými německými občany, je dnes v Brně a kdekoliv v Čechách zřejmě pro podstatnou část veřejnosti sotva přijatelný. Možná, že by samosprávné orgány měly věc ještě jednou bedlivě uvážit. Jen aby jednou nebylo pozdě…