Česká republika v reakci na požadavky MONEYVAL sloučila podílnictví s praním peněz. Výsledkem je paragraf, z něhož není zřejmá hranice mezi trestným přijetím výnosu a jeho zákonným odčerpáním.

Bitcoinová kauza Ministerstva spravedlnosti bývá vykládána jako selhání konkrétních osob. Stát přijal bitcoiny, o nichž jeho představitelé mohli vědět, že pocházejí z trestné činnosti. Přijetím, držením a následným prodejem bitcoinů proto měli pomoci „vyprat špinavé peníze“.

Následující úvaha se nezabývá případnou trestní odpovědností dárce. Jejím předmětem je postavení příjemců: osob, které za stát dar přijaly a dále s ním nakládaly.

Česká republika jako taková přitom není trestně odpovědná. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob ji z této odpovědnosti výslovně vylučuje. Posuzovat lze pouze jednání konkrétních fyzických osob, které přijetí daru a další nakládání s bitcoiny připravily, schválily nebo provedly.

Právě při posuzování jejich odpovědnosti se ukazuje obecnější problém. § 216 trestního zákoníku je formulován tak široce, že z jeho samotného textu nelze bezpečně poznat, kde končí trestná legalizace a začíná zákonné převzetí výnosu veřejnou mocí.

Bitcoinová kauza proto není jen testem jednání úředníků. Je také zátěžovým testem kvality zákona. A v tomto testu § 216 příliš dobře neobstojí.

Rozdílná jednání v jednom paragrafu

Podle § 216 odst. 1 se trestného činu dopustí mimo jiné ten, kdo věc pocházející z trestné činnosti jiné osoby ukryje, převede na sebe nebo jiného, přechovává či užívá. Další varianty postihují přeměnu výnosu a zastírání jeho původu, pohybu nebo vlastnictví.

Zákon tak spojuje funkčně rozdílné skupiny jednání.

Člověk, který vědomě převezme kradenou věc a používá ji, nemusí její původ nijak zastírat. Kořistí však z cizího trestného činu a udržuje majetkový stav, který jím vznikl.

Naproti tomu člověk, který převádí kriminální peníze přes nastrčené společnosti, falšuje dokumentaci a vytváří jim zdání legálního příjmu, provádí praní peněz v běžném významu tohoto pojmu.

Do roku 2019 české právo tyto situace rozlišovalo. První postihovalo jako podílnictví, druhou jako legalizaci výnosů z trestné činnosti. Zákonem č. 287/2018 Sb. bylo samostatné podílnictví zrušeno a jeho obsah začleněn do § 216. Nejvyšší soud výslovně potvrzuje, že skutková podstata někdejšího podílnictví byla vložena do ustanovení o legalizaci.

Pod jedním názvem „legalizace výnosů z trestné činnosti“ se tak ocitlo pouhé přechovávání či užívání věci i složitá operace zastírající původ milionových výnosů.

Obě skupiny spolu souvisejí. Nemají však stejnou funkci ani zcela totožný chráněný zájem. Zákon jejich rozdíly překryl společným názvem a mimořádně širokými slovesy.

Změna přijatá kvůli zahraničním požadavkům

Sloučení podílnictví s legalizací nebylo výsledkem pouze vnitřní české právní úvahy.

Ministerstvo spravedlnosti výslovně uvedlo, že v návaznosti na požadavky výboru MONEYVAL měly být trestné činy podílnictví zrušeny a všechny mezinárodně požadované formy nakládání s kriminálním výnosem začleněny do jediné skutkové podstaty legalizace.

Je tedy doložitelné, že novela vznikla pod vnějším hodnoticím a implementačním tlakem. Český zákonodárce nemusel pouze nalézt řešení odpovídající vlastnímu právnímu systému. Musel současně prokázat, že české právo postihuje všechny formy jednání požadované mezinárodními standardy.

Že podobný tlak není jen nezávaznou odbornou inspirací, dokládá stanovisko Legislativní rady vlády k pozdější novele AML zákona. Vláda v té době čelila řízení pro neúplné provedení evropské směrnice. Stanovisko požadovalo, aby důvodová zpráva upozornila na možnost finanční sankce „jako argument pro co nejrychlejší přijetí návrhu zákona“.

Nešlo o sankci ukládanou výborem MONEYVAL, ale o možnou finanční sankci Evropské unie za nesplnění transpoziční povinnosti. Dokument přesto dokládá, že přijímání legislativy proti praní peněz může být přímo urychlováno hrozbou vnějších finančních následků.

Zahraniční instituce českému zákonodárci nepředepsaly přesné znění § 216. Za konkrétní podobu paragrafu odpovídá Česká republika. Lze však důvodně usuzovat, že zahraniční hodnocení vytvářelo pobídku ke široké kriminalizaci. Pro stát je bezpečnější zahrnout do skutkové podstaty více jednání než riskovat výtku, že některá požadovaná forma postihu chybí.

Výsledkem může být zákon, který dobře vyhovuje požadavkům zahraničního hodnotitele, ale podstatně hůře funguje v mezních případech vlastního právního řádu.

Když text zahrnuje i zákonné nakládání

Po začlenění někdejšího podílnictví zachycuje § 216 velmi široký okruh vědomého nakládání s trestným výnosem: převedení, přechovávání i užívání.

S takovým majetkem však musejí nakládat také banky, policie, státní zastupitelství, soudy, správci zajištěného majetku a stát.

Banka podezřelé prostředky vede na účtu a případně je zablokuje. Policie je převezme a zajistí. Správce je přechovává. Stát je po propadnutí nebo zabrání zpeněží či použije.

Při izolovaném jazykovém čtení mohou všechna tato jednání připomínat převedení, přechovávání nebo užívání věci pocházející z trestné činnosti.

Přesto policista nepere peníze tím, že je zajistí, banka tím, že je podle zákona zablokuje, ani stát tím, že prodá propadlý automobil.

Tento samozřejmý závěr však není napsán v samotném § 216. Musí se dovodit z § 13 trestního zákoníku, podle něhož může být trestným činem pouze čin protiprávní, a ze zvláštních ustanovení, která určité nakládání přikazují nebo dovolují.

Z právního řádu je tedy nutné rekonstruovat nevyslovené omezení:

Nakládání s trestným výnosem není legalizací, jestliže probíhá na základě zákona za účelem jeho blokace, zajištění, správy, konfiskace nebo vrácení oprávněné osobě.

Právní řád jako celek mezi zajištěním a legalizací rozlišuje. Problémem je, že tuto základní hranici nevyjadřuje samotný text § 216.

Příjemce, který původ zjistí později

Vada je dobře viditelná u banky nebo jiného příjemce, který se o trestném původu majetku dozví až po jeho převzetí.

Příjemce už věc drží. Pokud ji ponechá na místě, může se jazykově jevit, že ji přechovává. Pokud ji převede jinam, naplňuje běžný význam slova „převede“. Z pouhého textu § 216 není patrné, jak má po pozdějším zjištění původu postupovat, aby se vystavil co nejmenšímu trestnímu riziku.

Zvláštní předpisy tuto otázku například u bank řeší. Samotný § 216 však nikoliv.

Evropská směrnice je v tomto bodě přesnější. U nabytí, držení nebo užívání požaduje, aby pachatel věděl o trestném původu majetku již v okamžiku jeho přijetí. Pozdější zjištění tedy samo automaticky nemění původně nevinné nabytí v trestný čin.

Český § 216 u přechovávání a užívání obdobný časový korektiv výslovně neobsahuje.

To neznamená, že soud musí odsoudit banku nebo jiného příjemce plnícího zákonné povinnosti. Znamená to, že podstatnou hranici trestnosti musí rekonstruovat z jiných předpisů, obecného požadavku protiprávnosti a účelu ustanovení.

Dobře napsaný trestní zákon by měl tak zásadní hranici vyjadřovat přímo.

Co vlastně § 216 chrání

Trestní zákon nechrání slovesa „převede“, „přechovává“ nebo „užívá“. Chrání určité společenské vztahy a hodnoty.

Podle § 15 trestního zákoníku se úmysl vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Chráněný zájem proto není pouze akademickou konstrukcí. Pomáhá vyložit rozsah zákonných znaků a určit okolnosti, k nimž se musí vztahovat zavinění.

Chráněný zájem ale není dodatečnou nepsanou podmínkou, která by umožňovala odmítnout trestnost pokaždé, když se jednání jeví společensky užitečné.

Nejvyšší soud uvádí, že objektem někdejšího podílnictví je cizí majetek. Podílnické jednání podle něj fixuje protiprávní stav vytvořený zdrojovým trestným činem. Člověk, který převezme odcizenou věc a ponechá si ji, upevňuje stav vzniklý krádeží: vlastník věc nadále nemá a jiná osoba z ní těží.

U legalizace v užším smyslu je bezprostřední funkce jiná. Pachatel zastírá původ, pohyb nebo vlastnictví výnosu a začleňuje jej do běžných majetkových vztahů jako zdánlivě legitimní majetek. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje ochranu vlastnických a jiných majetkových práv a čistotu majetkových vztahů.

Po spojení obou skupin jednání tedy § 216 chrání více vrstev zájmů: cizí majetek, čistotu majetkových vztahů, zjistitelnost původu výnosu a zájem na tom, aby nebyl zachován protiprávní majetkový stav vytvořený zdrojovým trestným činem.

Tyto zájmy spolu souvisejí, nejsou však totožné. Text paragrafu jejich rozdíly nepřehledně překrývá stejnými slovesy.

Přijetí majetku státem

Nejvýrazněji se problém projeví právě při přijetí majetku státem.

Trestní zákoník počítá s případy, kdy prostřednictvím propadnutí nebo zabrání připadne státu také majetek, který je výnosem z trestné činnosti. Stát jej potom drží, spravuje a případně zpeněží.

Zákon o majetku České republiky současně obecně upravuje darovací nebo jinou smlouvu, kterou se majetek bezúplatně převádí ve prospěch státu.

Z toho nelze dovodit, že státní orgán může bez dalšího přijmout jakýkoli majetek trestného původu. Darovací smlouva nenahrazuje rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání. Sama neřeší, komu majetek skutečně patří, zda nemá být vrácen poškozenému ani zda jeho přijetí nezasahuje do trestního řízení.

Současně však nelze automaticky tvrdit, že každý příjem trestného výnosu státem je legalizací.

Představme si modelový případ, v němž stát bezplatně a transparentně převezme celý výnos, aniž by původnímu držiteli poskytl protihodnotu nebo procesní výhodu a aniž by byla poškozena práva třetích osob.

Lze argumentovat, že takové přijetí má z hlediska chráněného zájmu opačnou funkci než typické podílnictví nebo praní peněz. Výnos se neukrývá, nezískává zdání legálního původu a nezůstává k dispozici původnímu držiteli. Dostává se pod kontrolu veřejné moci.

Tato úvaha sama neprokazuje zákonnost konkrétního daru. Ukazuje však, proč transparentní převzetí výnosu státem nelze bez dalšího ztotožnit s typickou legalizační operací.

Dar a konfiskace nejsou právně totožné. Liší se právním titulem, dokazováním i procesními zárukami. Samotný tento rozdíl však ještě nevysvětluje, jaký zájem chráněný § 216 je bezúplatným převzetím majetku státem porušen.

Situace by byla jiná, pokud by přijetí daru poskytlo původnímu držiteli výhodu, pomohlo mu zachovat jinou část výnosu, poškodilo skutečného vlastníka nebo zmařilo řádné zabrání majetku. Pak by stát mohl být použit jako nástroj operace, která protiprávní stav zachovává.

Samotné izolované znění § 216 však hranici mezi těmito situacemi přímo nevyjadřuje. Musí být rekonstruována z obecné podmínky protiprávnosti, zvláštních předpisů a chráněného zájmu.

Česká odpovědnost

Není správné svalovat odpovědnost za konkrétní znění § 216 na MONEYVAL nebo Evropskou unii. Zahraniční instituce požadovaly určitý rozsah kriminalizace. Konkrétní legislativní techniku zvolil český zákonodárce.

Současně nelze předstírat, že šlo o zcela svobodnou vnitrostátní úvahu. Ministerstvo spravedlnosti výslovně spojilo novelu s požadavky MONEYVAL. V obdobné oblasti byla možnost finanční sankce Evropské unie oficiálně označena za argument pro rychlé přijetí zákona.

Česká republika tedy novelu přijala pod doložitelným zahraničním implementačním tlakem. Tento tlak vysvětluje snahu zahrnout co nejvíce jednání do jediné skutkové podstaty. Za nepřehlednost a nedomyšlenost výsledného paragrafu však odpovídá český zákonodárce.

Přesnější úprava by měla odlišit někdejší podílnictví od skutečného zastírání původu, výslovně vyloučit zákonné zajištění a správu majetku, určit okamžik požadované vědomosti a upravit dobrovolné odevzdání výnosu veřejné moci.

Nešlo by o oslabení boje proti praní peněz. Šlo by o elementární rozlišení mezi jednáním, které kriminální výnos uchovává nebo zakrývá, a jednáním, které jej původnímu držiteli odnímá.

Závěr

Bitcoinová kauza může nakonec prokázat, že konkrétní úředníci jednali protiprávně. Mohli přehlédnout práva třetích osob, poskytnout dárci výhodu, poškodit vyšetřování nebo obejít řádný postup zabrání majetku.

Samotné izolované znění § 216 však na otázku jejich odpovědnosti nedává jasnou odpověď.

Je formulováno tak široce, že při jazykovém čtení zachycuje přijetí výnosu nastrčenou osobou, jeho blokaci bankou, zajištění policií i převzetí státem. Právně zcela odlišné situace spojuje stejnými slovesy a jejich hranice musejí být rekonstruovány z dalších ustanovení právního řádu.

Žádný zákon se neobejde bez výkladu. U § 216 však nejde jen o okrajové případy. Výklad musí rekonstruovat jednu ze základních hranic trestnosti: rozdíl mezi legalizací výnosu a jeho zákonným odčerpáním.

Je to důsledek zákona, který byl přijat především proto, aby Česká republika splnila zahraniční požadavky, ale nebyl dostatečně domyšlen jako součást vlastního právního řádu.

Trestní zákon nemá člověku položit hádanku, jejíž řešení se dozví až v rozsudku.