Bitcoinová aféra bývá veřejnosti předkládána jako morálně jednoduchý příběh. Odsouzený provozovatel nelegálního internetového tržiště získal bitcoiny neznámého původu, část z nich předal státu a stát mu tím pomohl „vyprat špinavé peníze“. K pochopení případu má údajně stačit zdravý rozum.

Právě zde však zdravý rozum selhává. Ne proto, že by lidé neuměli rozpoznat podezřelé jednání, ale proto, že si do právní konstrukce automaticky doplňují něco, co v ní nemusí být vůbec prokázáno: konkrétní zločin, konkrétní oběť a konkrétní škodu.

Ve skutečnosti může být celá kauza vystavěna jako dlouhý řetězec čistě právních kvalifikací. Každý článek čerpá svou protiprávnost z článku předchozího. Na počátku stojí právní zákaz určitého obchodování. Z něj vznikne „výnos z trestné činnosti“. Nakládání s výnosem se následně stane legalizací. A ten, kdo jeho původ dostatečně neprověřil, může být obviněn z legalizace z nedbalosti.

Právo se tak začne živit samo sebou.

Zločiny samy o sobě a zločiny vytvořené zákazem

Právní teorie tradičně rozlišuje mezi jednáním označovaným latinsky jako mala in se a mala prohibita.

Mala in se jsou činy špatné samy o sobě. Vražda, znásilnění, loupež nebo podvod působí rozpoznatelnou újmu bez ohledu na to, jak přesně je popisuje trestní zákoník. Nejprve existuje oběť a škoda, teprve potom přichází právo a čin kvalifikuje.

U mala prohibita je vztah obrácený. Jednání je protiprávní především proto, že bylo zakázáno. Typickým příkladem jsou nejrůznější správní, licenční, devizové, daňové nebo bezpečnostní předpisy. Jízda po levé straně silnice není zlem sama o sobě; nebezpečná je proto, že se ostatní řídí opačným pravidlem. Zákaz zde vytváří koordinaci a teprve jeho porušení vytváří nebezpečí.

Toto rozlišení není absolutní. Také obchod s drogami, zbraněmi nebo nebezpečnými látkami může způsobovat reálnou újmu. Současně je však protiprávnost konkrétního obchodu často neoddělitelná od regulatorního rozhodnutí státu, které látky, předměty či činnosti zakáže a za jakých podmínek.

U bitcoinů nalezených v souvislosti s darknetovým tržištěm proto nelze přeskočit základní otázku: z jakého konkrétního jednání pocházely?

Nestačí říci, že tržiště bylo nelegální. Ani rozsáhlá nelegální platforma nevytváří jeden nerozlišený balík „špinavých peněz“. Konkrétní bitcoiny mohou představovat výnos zakázaného obchodu, provizi za zprostředkování, legální prostředky smíšené s nelegálními, výnos z jiného majetku nebo majetek, jehož původ se už vůbec nepodaří zjistit.

Podezřelý kontext není totéž jako prokázaný trestný původ.

Jak vzniká řetězec abstraktních trestných činů

Představme si zjednodušený sled.

Nejprve stát zakáže určitý druh obchodu. Tento obchod nemusí mít snadno identifikovatelnou oběť; jeho společenská škodlivost je vyjádřena především samotným zákonným zákazem.

Peníze získané obchodem se tím stanou výnosem trestné činnosti.

Následné převedení těchto peněz může být kvalifikováno jako legalizace výnosů z trestné činnosti.

Další osoba, která peníze přijme a nedostatečně prověří jejich původ, se může dopustit nedbalostní legalizace.

A osoba, která neoznámí podezřelé okolnosti nebo nedodrží předepsané kontrolní postupy, může porušit ještě další právní povinnost.

Každá další vrstva je odvozena od vrstvy předchozí. Přitom nemusí vzniknout žádná nová škoda, žádná další oběť ani nový hmotný následek.

Trestní zákoník skutečně postihuje nejen úmyslné ukrytí, převedení, přechovávání či užívání věci pocházející z trestné činnosti, ale také situaci, kdy někdo z nedbalosti umožní zastřít původ takové věci nebo ji z nedbalosti převede, přechovává či užívá. Zákonným předpokladem však stále je, že předmětná věc skutečně výnosem trestné činnosti byla. Pouhé podezření tento znak nenahrazuje.

Právě zde se objevuje nebezpečný myšlenkový posun. Z faktu, že někdo měl původ majetku lépe prověřit, se zpětně začne dovozovat, že majetek musel být trestný. A z domnělého trestného původu se následně dovozuje, že nedostatečné prověření bylo trestným činem.

Taková argumentace je kruhová.

Nedbalost může vysvětlit, proč člověk nerozpoznal určitou skutečnost. Nemůže však dokázat, že tato skutečnost vůbec existovala.

Podezření se nesmí násobit do jistoty

Nejvyšší soud v souvislosti se zabavenými elektronickými zařízeními správně zdůraznil, že pro nevratný zásah do vlastnického práva nestačí blíže neurčené podezření, že věc může být výnosem trestné činnosti. Je nutné posoudit konkrétní zařízení a konkrétní okolnosti. Ve věci Tomáše Jiřikovského podle Nejvyššího soudu nebylo v době jeho rozhodování známo ani to, zda se na dotčených nosičích bitcoiny nacházejí, natož zda pocházejí z trestné činnosti.

Tato zásada by měla platit v celém řetězci:

Nejistota se nesmí právními operacemi přeměnit v jistotu.

Jestliže nevíme, zda konkrétní bitcoiny pocházejí z trestné činnosti, nemůžeme jejich trestný původ dokázat tím, že způsob jejich převodu vypadal podezřele. Podezřelý převod může být důkazní indicií. Není však náhradou za důkaz predikativního, tedy původního trestného činu.

Stejně tak nelze obrátit důkazní břemeno větou, že legální původ nebyl uspokojivě vysvětlen. V trestním řízení neplatí, že neprokázaný legální původ znamená prokázaný nelegální původ.

To by byl návrat k majetkové presumpci viny: člověk by musel dokazovat nevinu svého majetku jen proto, že stát jeho původ nezná.

Kdy se právo stává normativně absurdním

Řetězení podobných deliktů není nutně formálně nelogické. Každý článek může chránit jiný zájem.

Zákaz nelegálního obchodu má chránit veřejné zdraví nebo regulační pořádek. Trestný čin legalizace má zabránit tomu, aby pachatelé mohli výnos trestné činnosti bezpečně používat. Kontrolní a oznamovací povinnosti mají usnadnit odhalování kriminality.

Každé patro tedy lze samostatně rozumně vysvětlit.

Absurdní může být až výsledná stavba.

Dochází k tomu tehdy, když se s každým dalším článkem zvyšuje závažnost trestního postihu, zatímco vazba na konkrétní škodu, konkrétní oběť a prokazatelné zavinění slábne.

Na začátku může stát poměrně technické porušení regulačního pravidla. Na konci je obvinění ze závažné organizované legalizace miliardových výnosů. Přitom se mezi prvním a posledním článkem nemusela objevit žádná nová reálná újma. Pouze se opakovaně právně překvalifikoval tentýž majetek.

Zákonodárce si tohoto nebezpečí alespoň částečně uvědomuje. Trestní zákoník přikazuje, aby soud při trestání legalizace přihlédl také k trestní sazbě zdrojového trestného činu, pokud je mírnější. Jinými slovy, navazující legalizace nemá zcela ztratit vazbu na závažnost původního jednání.

Bylo by možné formulovat obecnější pravidlo:

Odvozený trestný čin by neměl být považován za závažnější než původní trestný čin, pokud navazující jednání nezpůsobilo nebo konkrétně neohrozilo další samostatný chráněný zájem.

Jinak vzniká právní perpetuum mobile. Původní zákaz vyrobí trestný výnos, trestný výnos vyrobí legalizaci a legalizace vyrobí další trestní odpovědnost. Každý nový trestný čin se stává surovinou pro trestný čin následující.

Proč zde selhává zdravý rozum

Zdravý rozum je užitečný tam, kde právní případ kopíruje běžnou morální zkušenost. Někdo někomu ukradne peníze, druhý je ukryje a třetí pomůže zahladit stopy. Existuje poškozený, majetková ztráta i srozumitelný řetězec pomoci pachateli.

Bitcoinová aféra však může mít zcela jinou strukturu. Ve veřejné debatě se předpokládá, že musela existovat původní konkrétní kriminalita, že právě z ní pocházely darované bitcoiny a že jejich přijetím stát umožnil jejich očištění.

To všechno může být pravda. Musí se to však dokázat.

Zdravý rozum zde ve skutečnosti neanalyzuje důkazy. Pouze do prázdných míst právní konstrukce doplňuje morálně nejpřesvědčivější příběh.

Výsledkem je věta: „Každému přece muselo být jasné, že jde o špinavé peníze.“

Jenže trestní právo nepostihuje peníze, které vypadají špinavě. Postihuje nakládání s věcí, která skutečně je výnosem trestné činnosti, při splnění dalších zákonných podmínek.

Špatné rozhodnutí ještě nemusí být zločinem

To neznamená, že stát jednal rozumně.

Přijetí mimořádně hodnotného daru od člověka s trestní minulostí, navíc za nestandardních okolností, mohlo být administrativně nezodpovědné, politicky neobhajitelné a reputačně katastrofální. Stát měl nepochybně důvod postupovat s mimořádnou obezřetností.

Mezi špatným úsudkem a trestným činem však existuje rozdíl.

Trestní zákoník sám stanoví, že trestní odpovědnost má být uplatňována jen ve společensky škodlivých případech, v nichž nestačí jiný druh právní odpovědnosti.

Tato zásada ztrácí smysl, jestliže se každá chyba veřejného činitele, každé nedostatečné prověření a každé politicky pochybné rozhodnutí zpětně překládá do jazyka organizovaného zločinu.

Trestní právo nemá být univerzálním nástrojem pro potrestání lidí, jejichž rozhodnutí veřejnost oprávněně považuje za hloupá.

A už vůbec nemůže trestat nedostatek jasnozřivosti.

Trestní právo potřebuje pevný bod

Moderní společnost se bez preventivních a regulačních trestných činů neobejde. Není možné čekat, až nebezpečný výrobek někoho zabije, teroristický útok bude dokonán nebo se výnos organizované kriminality úplně ztratí v legální ekonomice.

Preventivní trestní právo však potřebuje hranice. Právní teorie dlouhodobě upozorňuje, že sekundární zákazy – pokus, napomáhání, vytváření rizika či jiné delikty vystavěné na původním zákazu – se mohou vzdalovat běžnému chápání spravedlnosti a rozšiřovat odpovědnost dále, než veřejnost pokládá za přiměřené.

Pevným bodem musí zůstat prokázaná skutečnost.

Musí být prokázán původní trestný čin. Musí být prokázáno, že z něj vznikl konkrétní výnos. Musí být prokázána vazba tohoto výnosu na konkrétní majetek. A musí být prokázáno zákonem požadované zavinění osoby, která s ním později nakládala.

Každý článek řetězce musí stát sám.

Jestliže jeden článek chybí, nelze jej nahradit celkovým dojmem, že všichni zúčastnění působí podezřele.

Bitcoinová aféra proto není jednoduchým testem zdravého rozumu. Je testem, zda právní stát dokáže odolat pokušení nahradit důkazy morálně přitažlivým příběhem.

Právní konstrukce může být dlouhá. Důkazní řetězec však nesmí být děravý.