V kratičkém článečku Bomba nebo pastelky? Izrael už to zná (Echo24.cz, 16.11.2015) vystihla autorka, Zuzana Boehmová, obávám se, jistý podstatný aspekt naší pravděpodobné budoucnosti. Pravděpodobné, nikoli jisté. Ale v současnosti je nepochybně menší chybou riziko přecenit, než jej přehlédnout. Podstatou tohoto rizika je jakýsi drobný teror na každodenní bázi – v rozsahu, který je silami samotné policie objektivně zcela nezvládnutelný. Ano, Izrael pod tlakem teroru (a zdaleka ne jen pouze toho „drobného“) žije dlouhodobě, Izrael už to zná...

Určitě nám nastíněné riziko nehrozí zítra ani za týden. Blíže k tomu má řada našich spojenců. Dokážeme-li se však včasně a účinně připravit na to, že takovému riziku budeme čelit, je to dost možná také cesta k tomu, aby to vůbec nebylo potřeba... a když, pak stále platí, že štěstí přeje připraveným.

Nuže, jako jeden z kroků, které by měly být učiněny v reakci na teroristické útoky v Paříži 13.11.2015, bych doporučil premiéru Sobotkovi, aby zajistil možnost pro všechny příslušníky Policie České republiky nosit zbraň i mimo službu (což je dnes možné, nemýlím-li se, jen s výslovným souhlasem nadřízeného) a aby je přímo vyzval, aby zbraň takto také nosili – jako to učinili ve Francii. Zkrátka aby to začali vnímat jako normu.

Dále bych panu premiérovi doporučil, aby bez prodlení zahájil kroky k zavedení pro muže povinné a pro ženy dobrovolné základní vojenské služby v délce cca 3 měsíce – např. v podobě, jaká je navržena Romanem Jochem v článku „Kdyby se Česko mělo bránit bez NATO...“ (Česká pozice, 13.6.2014).

Konečně bych poradil, aby premiér, potažmo vláda vyzvala všechny legální držitele zbraní s povolením je nosit, aby je nosit skutečně začali – prostě aby si na to zvykli... dříve, než to bude případně opravdu potřeba. Pro jistotu dodám, že mi jde především o zbraně krátké – chápu, že zcela běžně asi těžko kdo bude nosit brokovnici... Ostatně soudím, že by takové opatření, pokud by se „chytlo“ jen třeba z pětiny, přispělo i k bezpečnosti obecně. Zvlášť pokud by se stát rozhodl na těch, kterým už byl zbrojní průkaz vydán, stavět, umožnil civilním střelcům do nějaké míry využívat nevytížené armádní kapacity (vojenské střelnice... v těsné součinnosti s armádou, pochopitelně), nabídl jim s nějakou výhodou základní kurzy obranné střelby a kladl důraz na následný výcvik, tedy udržování této dovednosti. I to bych panu premiérovi poradil.

V této souvislosti jistě nelze než ostře odmítnout snahy Evropské komise o zpřísnění pravidel pro nákup a držení zbraní (viz např. text Filipa Nachtmanna „Brusel vytáhl proti zbraním. Průkaz bude třeba i na hračky a zapalovače“, Echo24.cz, 27.11.2015 a otevřený dopis sdružení LEX střelcům a majitelům zbraní z 20.11.2015, který je přetištěn v tomto, tedy listopadovém čísle Konzervativních listů). To by byla další rada předsedovi vlády – ale naštěstí se zdá, že zrovna tuto radu nepotřebuje.

Vraťme se ale na okamžik k izraelským všedním dnům. Tamní vláda dobře ví, proč se vydává opačným směrem a držení střelných zbraní pro osobní obranu zjednodušuje (viz „Izrael zjednodušuje držení střelných zbraní pro osobní obranu“, Eretz.cz, 15.10.2015). Každý útočník musí předem počítat s tím, že se setká s kvalifikovaným ozbrojeným odporem – izraelská veřejnost nosí zbraně a prošla armádou. Izraelských kvalit v tomto ohledu asi nikdy nedosáhneme a snad toho ani nebude třeba. Ale neměli bychom tyto možnosti opomenout. A to nejen proto, že je to účinné (viz např. „Palestinec najel autem na izraelské vojáky. Útočníka zastřelil kolemjdoucí“, iDnes.cz, 27.11.2015), pevně věřím i preventivně, ale také proto, že nepodchytí-li přirozený sklon společnosti k sebeobraně stát prostřednictvím legitimních struktur, zejména tedy armády, bude ponechán zcela volný prostor aktivitám podobným Československým vojákům v záloze proti válce plánované velením NATO, které jsou jasnou bezpečnostní hrozbou („Armádní poradce: Pozor na Československé vojáky v záloze“, Echo24.cz, 22.11.2015).

Podtrženo a sečteno, jsem přesvědčen, že předseda vlády Bohuslav Sobotka by se mohl a měl zasadit mimo jiné o to, aby se v ulicích našich obcí a měst pokud možno co nejdříve výrazně zvýšil počet legálně nošených zbraní, aby tyto byly v rukou lidí s co nejlepším výcvikem, a aby byl stát jasně v čele takového procesu. To znamená, že stát musí působit tak, aby občané, kteří na výzvu své vlády zareagují kladně, jasně vědeli, že se tím nedopouštějí ničeho, co by bylo pro společnost a stát bezpečnostním rizikem, ale naopak že se tím přihlašují k loyalitě ke své zemi, ke svému společenství a v konečném důsledku k ochotě bránit sebe, své rodiny a své sousedy, a mají v tom ve své vládě oporu.