Výroční zprávu BIS za rok 2014 analyzuje bezpečnostní expert a bývalý zpravodajec

Jako každý rok, i letos je výroční zpráva BIS pěkně prošlé zboží. Vzhledem k tomu, že ji služba vydala až v září 2015, je to zboží dobré již nikoliv pro veřejnost, ale pro obec historiků. Dozvěděli jsme se, jak BIS nahlížela na svět téměř před rokem. Ten byl ovšem natřískán událostmi, které změnily svět. Nejvyšší čas, aby s tím vláda něco udělala. Předkládat veřejnosti takto vychladlou a zavadlou, téměř již „jetou“ krmi hraničí s urážkou.

Jak to napravit? Můžeme jen zopakovat staré návrhy. Má-li přispět výroční zpráva k informování veřejnosti, nechť BIS publikuje její otevřenou část hned na jaře, současně se zasláním její tajné části zákonným adresátům. Ale čekat se zveřejněním, až exekutivní a zákonodární vašnostové přeslabikují svou tajnou část, to by už také mohlo být po válce.

Anebo: ať BIS nepublikuje historizující výroční zprávy, ale měsíční, stručná, aktuální, analytická hodnocení situace. Politici ať si svou tajnou výroční zprávu čtou, kdy chtějí, a nezdržují provoz.

Vzkaz pro justici

Leccos naznačit může už formální stránka zprávy. V roce 2010 obsahu vévodila problematika terorismu. V roce následujícím již ekonomika, ale chyběla samostatně pojednaná kybernetická bezpečnost. V dalších letech se z extremismu stala méně kontroverzní „ochrana ústavnosti a demokratických základů státu“ a pořadí kapitol se ustálilo. Znamená to, že buď priority BIS zůstávají stejné, nebo služba trochu „klame tělem“ a nutí čtenáře k zamyšlení nad spíše obsahem než nad formou. A to je dobře.

Za povšimnutí stojí hned úvod, v němž autoři zmiňují zákonný rámec působení služby, což donedávna působilo poněkud mdle. Ve světle nedávného rozsudku v kauze Nagygate to však lze shledat velice prozíravým. Někteří pracovníci justice se tak mohou dozvědět zajímavé věci, třeba že zpravodajské služby jsou úkolovány pouze a výhradně vládou (anebo s jejím vědomím).

Extremismus a bezpečnost

Kapitoly o extremismu, terorismu, šíření zbraní hromadného ničení a nakonec i o kybernetické bezpečnosti lze přečíst s uspokojením a užitkem. Chvályhodná je zejména uměřenost a zásadovost při hodnocení postavení muslimské komunity u nás. (Zpráva uvádí, že jedinci, kteří podporují vybrané teroristické organizace, sice v Česku podle informací BIS žijí, avšak doposud z jejich řad nevzešla žádná teroristická hrozba. Vysoké riziko nicméně zpravodajci spatřují v navrátilcích, kteří bojovali v řadách Islámského státu. Zpráva zároveň zmiňuje trend, kdy v souvislosti s rostoucí islamofobií čeští vyznavači islámu stále častěji čelí útokům, zejména na sociálních sítích.)

Pasáž věnující se šíření zbraní hromadného ničení je obětí politických rozhodnutí – v okamžiku, kdy čteme ve zprávě o protiíránských opatřeních, víme, že jsou morálně zastaralá, neboť náš ministr zahraničí právě navštívil Írán.

U kybernetické bezpečnosti by asi čtenář uvítal – podobně jako u terorismu a v příštím roce při pojednání o migraci – alespoň stručnou (ale nesmlouvavou) analýzu příčin těchto jevů. V kyberbezpečnosti půjde i o souvislost producentů hardwaru i softwaru s tušenými systémovými slabinami. V dnešním světě těžko někoho přesvědčit, že neúmyslnými.

BIS též upozorňuje na to, že zločinci zneužili informační systém ministerstva zahraničních věcí Visapoint, který slouží zájemcům o udělení víza ke sjednání návštěvy na zastupitelských úřadech ČR. Totéž dělají i s vylepšenými verzemi. K tomu lze dodat snad jen to, že za programová vylepšení ministerstvo platí a bude platit až do aleluja. Konkrétně do doby, než přijde ke slovu nějaký selský mozek, který si vzpomene na telefonické objednávání žadatelů o víza na konzuláty. Tento systém používají mnohé zahraniční služby (Indie například) a světe, div se, ani naší diplomacii není neznámý. Proč byl zrušen? Snad proto, že se osvědčil? Protože mafie neměly možnost zjistit a obsadit a žadatelům o víza následně draze prodávat všechny volné termíny? Nebo proto, že byl laciný? (Více o tématu Visapoint si přečtěte na serveru Lidovky.cz.)

Paralyzující procesy v ekonomice

K energetické kapitole lze podotknout: Sledovat energetiku je velmi záslužné, pokud je dodržena hlavní zásada kruhové, nikoliv ideologicky (jednostranně) orientované ochrany. A BIS je kontrarozvědkou, fotbalově řečeno obranou a defenzivní zálohou. Proto je obecně potřeba zprávy BIS číst v kontextu zpráv služeb rozvědných, neboli ofenzivních. Ty by měly sledovat příslušné vývojové trendy od regionálních až po globální a taktéž odlišovat ideologii od efektivity.

Až paralyzující důsledky problematických dějů konstatuje BIS v dopravě a bankovnictví. Exekutiva je snad informována podrobněji, včetně učiněných konkrétních opatření (například sdělení trestněprávním orgánům). Bylo by to jinak jen smutné a vlastně i zbytečné čtení.

Patálie s prověrkami

BIS shledává nedostatečnou obranu státních zájmů formou bezpečnostních prověrek, které nejsou vyžadovány na důležité posty, což osobám v nich působícím znemožňuje přijímat utajené informace. Je to způsobeno pochopitelnými, leč nepraktickými ustanoveními v zákoně o ochraně utajovaných informací.

To bude třeba systémově řešit, aby nemuselo docházet k situacím až komickým. Příkladem budiž dávnější návštěva ředitele CIA v České republice. I návrh jeho jídelníčku tehdy přišel v režimu „tajné“. Hrozil půst, protože ani vládní kuchaři neměli příslušnou bezpečnostní prověrku. Zástupce CIA v Praze tehdy vzal dotyčný fax, o hranu stolu odtrhnul označení „secret“ a konstatoval: „Žádný půst. Už jsem to odtajnil.“

Dotaz na téma kontrašpionáže

I boj proti špiónům je záslužný, ovšem při dodržení zákona, který hovoří o „zabezpečování informací o zpravodajských službách cizí moci“. Týká se tedy všech. A opět do toho nelze plést ideologii. Jakkoliv přátelské a alianční mohou být cizí mocnosti, jediné jejich přípustné aktivity vůči nám jsou ty legální. A že tomu tak není, o tom svědčí především oblast průmyslové špionáže. Tam ani členské státy NATO neznají bratra a korunu tomu nasazují nelítostné praktiky americké NSA.

Doufejme tedy, že „bisácká“ formulace hlavních cílů (aktivity ruské, čínské, ukrajinské) neznamená, že to jsou jediné směry zájmu kontrarozvědky. Že jde svým způsobem jen o „politicky úzkostlivě korektní úlitbu“, přičemž BIS ve skutečnosti plní své zákonné povinnosti v celé šíři, padni komu padni.

Z popsaných ruských aktivit a zájmů přitom vyplývá, že Rusko se chová jako každý velký subjekt na mezinárodním poli. Zajímá se o naši energetiku, vědu a výzkum. Ve zprávě chybí, že Rusko v tomto ohledu nepochybně není samo. Například Spojené státy lanaří mozky z celého světa mnoha rozmanitými způsoby. Horší by bylo, kdyby BIS nesignalizovala ruské zájmy o české záležitosti nebo kdyby naopak vykreslovala Česko jako prioritní oblast ruských zájmů.

Podivná je dětinská polemika s hypotetickými „kvalifikovanými a zasvěcenými“ komentáři, že „v Česku není nic, o co by mohla ruská špionáž stát“.

Autor kontrašpionážní pasáže výroční zprávy BIS se ke všemu ještě projevil jako politruk při politickém školení mužstva. Neodborníkovi těžko srozumitelná pasáž o nové reinkarnaci internacionály po vzoru kominterny mu zřejmě umožnila ještě jednou použít to, čím se celoživotně zabýval a možná i živil.

U jednoho něco zdůraznit, u druhého zatajit či zakrýt – tak například definoval „osvědčený koncept sovětské propagandy“. Sám to ovšem použil jako svou pracovní metodu, kterou chtěl připsat pouze a jenom Rusku.

V loňské výroční zprávě tajná služba (aniž by jí to příslušelo!) odsoudila potlesk, doprovázející informace o problematických zpravodajských aktivitách USA při debatě na Pražské bezpečnostní konferenci. Ta prý „až na jednu výjimku zcela ignorovala problematické zpravodajské aktivity Ruska“. Proto se BIS (přesně ve stylu jejích loňských výtek) lze tázat, proč zcela (bez jediné výjimky!) ignoruje problematické zpravodajské aktivity USA?

LN, 9.9.2015