Stát se musí starat

Prezident Václav Klaus na místě podlehl smrtícím výstřelům atentátníka během své návštěvy Chrastavy.

Předseda Senátu, předsedkyně Poslanecké sněmovny a předseda vlády se narychlo sešli, aby řešili závažný ústavní problém, kdy se země ocitá bez hlavy státu.

Tak nějak mohly znít hlavní zprávy doma i ve světě v Den české státnosti. Fikce? Ale vůbec ne! To, že země mohla být bez prezidenta, jehož ústavní pravomoci se musí nahrazovat kombinací zmíněných ústavních činitelů, mohlo být velmi reálné. Stačilo, aby útočník disponoval skutečnou střelnou zbraní nebo nožem.

Prvotní informace evidentně ukazují na selhání těch, kteří měli prezidenta ochraňovat i s nasazením vlastního života. To se od bodyguardů právem očekává. Při vší úctě k této práci a při vědomí toho, že pro všechny ochranky na světě je noční můrou situace, kdy chráněný je v davu osob, je dobře, že televize Nova zdokumentovala vteřinu po vteřině páteční výkon strážců hlavy státu. Je nepochybné, a vyšetřování nemůže přinést jiné závěry, že selhali jednotlivci v okolí prezidenta Klause. Kde lze spatřovat základní pochybení? Nebyla správně předem vyhodnocena situace v Chrastavě, a proto se na ní zřejmě nepodílel adekvátní počet ochránců. Jinak mohl být útočník včas identifikován. Jestliže ho včas před samotným útokem zaregistrovala média, neměl ujít pozornosti strážců. Pokud by se mu přesto podařilo použít zbraň a místo opustit, tak měl být určitě dopaden dříve. A ne zvládnout hovořit s občany a reportéry.

Rozestavění ochranky představovalo spíš ozbrojený doprovod než tělesnou stráž. Nejbližší ochránci byli od prezidenta příliš daleko. I kdyby byli připraveni ho chránit vlastním tělem a útočníka eliminovat, což záběry nedokazují, tak by reagovali pozdě. Je evidentní, že za téměř deset let, kdy prezidenta chránili na řadě akcí a nic se nestalo, ztratili přístup profesionála.

Po tomto útoku měl být prezident odveden do bezpečí a návštěva ukončena. Nikdo nemohl vědět, zda šlo o akt jednotlivce. Zda se v těsném okolí nevyskytují ještě další atentátníci. Výmluvy, že se vědělo, že jde o airsoftovou, do jisté míry neškodnou zbraň, jsou nezodpovědným bagatelizováním vážnosti situace, které byla hlava státu vystavena.

Z dostupných záběrů lze dovozovat, že ochrana prezidenta nebyla příliš koordinována, pokud vůbec, s Policií ČR, jejíž příslušníci byli ve vzdálenějším okolí.

Co je ale nutné vidět, je to, že jejich selhání je v první řadě důsledkem systému, který ve vnitřní bezpečnosti panuje.

Chybí legislativní norma, která komplexně řeší problematiku ochrany ústavních činitelů a objektů, v nichž sídlí. Zákon, který říká, kdo musí být z hlediska důležitosti veřejné funkce chráněn, aby jeho vyřazením nebyla ochromena činnost vládních institucí. Chybí norma, která bude stavět zájem státu při zajištění objektové bezpečnosti důležitých budov nad partikulární zájmy orgánů samosprávy. Jasným dokladem toho je budova Strakovy akademie, kde sídlí premiér. Není v silách policie zrušit zastávku MHD před vjezdem pro premiéra či parkování zahraničních autobusů v ulici U Bruských kasáren přímo proti vchodu do Úřadu vlády, protože zde má navrch pražský magistrát a ten to nepovolí. A takových míst je více. Mít ochranku nesmí být vnímáno jako "výsada panstva", ale zájem státu maximálně zajistit kontinuitu své role při ochraně obyvatel země a jejich majetku.

Finanční destabilizace policie vede i k její personální destabilizaci. Pokud český občan, který by měl zájem o práci v této složce, ji nebude vnímat jako perspektivní a společensky uznávanou, pak si její vedení nebude moci vybírat, koho do svých řad získat, ale bude se muset spokojit s tím, "co je". Pro sloužící policisty nemůže být nic více demoralizující než neustálé reorganizace, změny na nejvyšších postech a krácení jejich finančního ocenění.

Útok na samotného prezidenta ukázal na zranitelnost a ohrožení nejvyšších ústavních činitelů. Jak se asi mají cítit obyčejní občané, kteří žádnou speciální ochranu nemají a mohou se spoléhat pouze na policii, jež je podfinancována a vystavena výše uvedeným problémům?

Právo, 1.10.2012

Autor je bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby, dnes bezpečnostní poradce