Od nepaměti je svět nebezpečné místo a proto obrana jedince, rodiny, kmene, národa či civilizačního okruhu byla vždy na předních příčkách priorit v každé době. Aktuálně se zdá, že po určité době bezstarostnosti téma bezpečnosti a obrany nabývá opět na významnosti, a to i v naší zemi, byť patří aktuálně zřejmě k těm nejbezpečnějším na světě. Neztotožňuji se s názorem, že obranná a bezpečnostní politika je tak odborná oblast, že by do ní běžný občan neměl mluvit. Naopak – vnímám, že bezpečnost se mne, mé rodiny, města i státu kde žiji týká, že to je služba, kterou si u státních složek „objednávám“ a za kterou společně s dalšími také platím. A proto na ní také mohu mít jako občan i jako daňový poplatník určité názory, požadavky a komentáře, jako k jakékoliv jiné podobné veřejné službě. Nemyslím si, že bych měl mluvit do toho, jakou ráži mají mít samopaly nebo kdo bude jmenován generálem, ale vznášet základní požadavky a spolunastavovat priority bych asi jako občan právo mít měl.

Logicky by obranná politika měla vycházet z hrozeb v oblasti bezpečnosti a vhodně na ně reagovat. Proto jsem si za sebe tyto hrozby zkusil pojmenovat, a to včetně jejich závažnosti tak, jak to cítím za sebe i svoje nejbližší. Nebudím se strachem ze snů, ve kterých jezdí tanky nějaké cizí mocnosti po českých náměstích. Za bezpečnostní hrozbu číslo jedna vnímám totiž riziko kybernetických útoků. Hned zatím následuje riziko teroristických a sabotážních útoků. Obojí se v mých obavách pojí ke státní a veřejné infrastruktuře (včetně dodávek energií, vody, potravin a léků apod.), k síti obchodů a zásobování, výrobním podnikům, ale i k bezpečnosti osobní. V třetím pořadí priorit vidím rizika spojená s imigranty z nám kulturně vzdálených oblastí, tedy pokud by se jednalo o lidi, kteří u nás nechtějí respektovat naše domácí pravidla soužití a přiměřené tolerance a chtěli by narušovat běh našich životů agresivním chováním podle vzorců chování, které jsou nám cizí a nepřátelské, nebo by se snažili násilně se k nám přes hranice dostat i přesto, že o jejich přítomnost nebudeme stát.

Teprve po těchto třech prioritních hrozbách uvažuji o možném skutečném válečném napadení. V našem případě nejspíš ze vzduchu – tedy raketami, letadly, drony, ale bohužel možná v budoucnu i z oběžné dráhy. Klasický pozemní útok armády přes naše hranice bych viděl až jako tu nejméně pravděpodobnou variantu, i když ani tu nelze zcela vyloučit.

Pokud uvažuji o tom, jak bychom mohli být napadeni, je třeba také přemýšlet kým bychom mohli být napadeni. Když jsem byl malý, tak jsem často ve svém okolí slýchával, že největší riziko naší zemi hrozilo vždy ze třech směrů – od Němců, od „Rusáků“ (což jsou nejen Rusové, ale „rusácky“ smýšlející a jednající národy a některé skupiny lidí ze zemí na východ od Sobranců). Třetí hrozbě jsme zde ve střední Evropě dle toho, co se kolem mne vyprávělo, čelili historicky opakovaně z jihu, od „musulmanů“; asi tím byly myšleny zejména dřívější útoky Turků a skupin z Balkánu a zemí na jih od něj. Vnímal jsem tyto informace jako historické poznání, které se přenášelo z generace na generaci. Ono to má v podstatě logiku. Střední Evropa byla a je prostorem křižovatek mezi německou dominancí, ruským imperialismem, ataky z jihu a nakonec ze severu také přišla kdysi určitá agrese od Švédského království. Takže nic nového pod sluncem. Že bychom byli fyzicky napadeni z Nového Zélandu nebo Ohňové země asi logicky nepřipadá v úvahu.

Při přemýšlení o možných scénářích nějakých pro nás nebezpečných či nepříjemných situací mi na mysl vyvstane ještě jedno riziko. Selhání elit. Toho selhání našich národních elit se opravdu obávám více, než nepřátelských dronů nad střechou svého domu. Bohužel elity českého národa selhaly v historii opakovaně – můžeme začít před Bílou horou, neprosadily se ve prospěch českého národa dostatečně ani v 18. a 19. století, ale v čerstvé paměti národa jsou zejména roky 1938, 1948 a 1968. Nemalá část politických, veřejných i hospodářských autorit inklinovala v kritických chvílích spíše třeba k Vídni, Vatikánu, Berlínu či Moskvě. Obávám se, aby se tato situace v případě nějakého vážného problému, který by mohl ohrozit bezpečnost našeho národa, neopakovala a zájmy Prahy nebo Horní Dolní nebyly upozaděny před zájmy z Bruselu či Washingtonu, nebo spíše před určitými globálními finančními strukturami nebo megakorporáty.

Bezpečnostním hrozbám a rizikům je ale také třeba přizpůsobit možné způsoby obrany. V případě selhání elit národa nám nepomůže nákup ani těch nejmodernějších stíhaček. Jestliže klasik von Clausewitz tvrdí, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, tak je logické, že k zabránění takové války je třeba vyvíjet primárně efektivní politické, tedy spíše diplomatické úsilí. Henry Kissinger prý řekl, že velmoci nemají přátele, mají jen své zájmy. Proč by své zájmy neměly mít a hájit i jiné země, tedy i Česko? Málokdo má tak hořké zkušenosti ze zrady „přátel/spojenců“, než právě my. Proto za sebe jako občana považuji efektivní diplomacii v našem národním zájmu za nedůležitější obrannou, v tomto případě preventivní a nesmrtící „zbraň“.

V dalším pořadí podle stupně nebezpečí a rizika jsou jistě důležité dobře pracující informační služby, které dokáží včas předvídat a odhalovat možné útoky jak zvenčí, tak ale i na území našeho státu. Následují bezpečnostní složky, které se nebojí užít svěřených zbraní při ochraně našich hranic nebo proti skupinám či jednotlivcům, kteří jsou skutečným či i jen potenciálním rizikem pro bezpečnost našich občanů. Vojáci nebo policisté, resp. jejich velitelé, kteří se bojí zasáhnout proti zřejmým agresorům (bez ohledu na to, zda jde formálně o vojáky nebo civilisty) bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, politické smýšlení či náboženství, protože by je pak média nebo různé pseudohumanitní spolky třeba obviňovaly, nám nejsou k ničemu.

No a nakonec bych za sebe kladl důraz na obranu proti útokům ze vzduchu – proti raketám, leteckým útokům i dronům. Oproti tomu pořizování sofistikovaných útočných zbraní – tedy například letadel, která útočí na cíle ze vzdáleností i několik stovek kilometrů, asi nemají podle mne v případě obrany naší rozlohou malé země to správné opodstatnění.

Tedy jako občan podporuji aktivní diplomacii, kybernetickou obranu, efektivní informační služby, statečné a akční pořádkové a pohraniční jednotky, protivzdušnou obranu a nesmím zapomenout na brannou výchovu obyvatel, aby každý z nás věděl, co má v případě napadení nebo nějaké mimořádné situace dělat.