Tak prý mají šetřit jen občané. Víc zaplatí každý majitel chatky, auta či manželky, studenti, podnikatelé a všichni s vyšším příjmem, každá malá firma a každý, kdo kouří či si koupí alkohol. „Zvyšování příjmů je nepříjemné a bolí,“ řekl premiér, pod něhož je to přijatelná cena za to, že republika bude „ve formě“. Vskutku řekl „nepříjemné“, „bolí“ a „ve formě“? Balíček má platit až od příštího ledna, tedy se projeví v kondici veřejných financí nejdřív za dva roky. Do té doby se bude náš stát zadlužovat čím dál víc.

Mě ale trápí něco jiného. Balíček i pan premiér hovoří jen o občanech, jen o jednotlivcích a soukromých firmách. Nemluví o státu a jeho výdajích. V Senátě při každém zasedání zvyšujeme výdaje, každou chvíli schvalujeme nový úřad, novou agenturu, novou klimatickou legislativu, novou byrokracii, novou státní agendu, která chod státu zatíží a zdraží.

To je jako s čuráním do bazénu. Na jedné straně poslušní občané přestanou do bazénu čurat. Na druhé straně rozmazlený stát konzervuje své výdaje (učitelé budou mít fixní plat odpovídající násobku průměrné mzdy, každý rok vydáme pevná dvě procenta rozpočtu na zbrojení, kulturu, vědu, školství…) a stále přidává. Jednou jde o poštovní zaměstnance, podruhé o novou budovu pro ÚSTR, potřetí o deset nových zaměstnanců Českého telekomunikačního úřadu.

Při každém zasedání Senátu upozorňuji na rostoucí státní výdaje. A příslušný ministr přísahá, že tentokrát je to skutečně naposledy. Že příště už stát namouduši šetřit začne. Hlavně aby to nebylo dnes, hlavně aby to nebylo u něj. Příště už určitě. Tak určitě. Nejhorší jsou evropské předpisy. Ty pro jistotu ani neuvádějí rozpočtové důsledky pro jednotlivé státy, ačkoliv jejich schválením přistupujeme na nové technologie, slibujeme nový monitoring, zavazujeme se k silnější digitalizaci, přidáváme si agendy, hlášení a povinnosti.

Milí vládci státu, takhle tu republiku nevybudujeme, či spíše dnešním slovníkem: takhle se šetřit opravdu nedá. Nelze zvedat daně občanům, a současně přibírat státu další pravomoci a pro nové agendy nabírat další lidi. To pak zvyšování daní nikdy neskončí a jednou přijde čas, kdy stát bude požadovat od svých občanů sto procent jejich příjmů. A ani pak to tomu rozežranému státu nebude stačit.

Jedinou možností je ořezávání agend. Stát má dělat jen to, co je pro jeho chod naprosto nezbytné: vnitřní bezpečnost, soudy, vojsko. Maximálně ještě částečně školství a částečně zdravotnictví. Vše ostatní jen s velkým rozmyslem a v době nouze a zadluženosti radši vůbec. Podobně to finanční gramotnost učí děti a lidi, co spadli do oddlužení. Nikdy nebudou peníze na všechno, a kdo chce šetřit, musí si odpustit drahou elektroniku a dovolenou na Maledivách.

Vláda se má úsporně chovat vždy, ale v době deficitu tak musí činit povinně a ukázkově. Musíme mít tolik ministerstev? Potřebujeme 18 členů vlády a stovky dalších institucí? Chce každý občan této země svými daněmi dotovat 4 výzkumné ústavy, 4 agentury, 13 divadel, 16 galerií, 3 instituty, 3 kanceláře architekta, 2 hřebčince, České lázně a mnoho dalších subjektů s desetitisíci zaměstnanci a mnohamilionovými rozpočty? Třeba nechce další muzeum, dalšího architekta, další galerii nebo další hřiště.

Vláďa sama nešetří, jen přikazuje, ať šetří občané, ačkoliv její povinností je skládat daňovým poplatníkům účty. Tak jako jeden z daňových poplatníků vyzývám vládu, ať začne šetřit u sebe. Ať i ona začne škrtat agendy. A hned pak rušit odbory, ústavy, agentury. Uvidíte, jak rychle pak budou mandatorní výdaje klesat.

Autorka je nezávislou senátorkou