Kdyby člověk nesledoval tu naši současnou „politickou kroniku“, skoro by si myslel, že se z malostranských paláců stalo jakési orákulum, kde se místo přijímání zákonů věští rozsudky. Nedávné prohlášení vlivné a zkušené senátorky Miroslavy Němcové (ODS/Spolu), podle něhož Andrej „Babiš si musí být jistý, že by ho soud poslal do vězení“, „jinak by tu Speciální Vlastnickou Operaci nikdy nespustil“, tento dojem jen posiluje. Jako občan i právník jsem z podobných slov upřímně řečeno vyveden z míry.

Nedůstojný potutelný výraz „speciální vlastnická operace“ perfidně odkazující na putinovskou agendu a slovník raději gentlemansky přejdeme. Autor komentáře zde má tři zásadní výhrady.

Strašení kriminálem

Za prvé – celý ten senátorčin výrok nedává příliš právního smyslu. Imunita poslance v naší zemi nepřirůstá jako cibule, že by měl každý veřejný funkcionář další a další slupku navíc. Premiér není žádné zaklínadlo, po jehož vyslovení dotyčný získá zvláštní ochranné kouzlo. Imunita je stejná, ať už jste poslancem z obvodu Cheb (pro sudetské Němce nadále Eger), nebo předsedou vlády.

A žijeme-li v právním státě – věřím, že dosud ano – pak si člověk, dokonce ani senátorka, nemůže jen tak vymýšlet instituty, které zákon nezná.

Za druhé – mnohem víc než právní neobratnost zaráží ono sebevědomé přesvědčení paní konzervativní senátorky, že Babiš určitě bude odsouzen. To už není jen politická hyperbola, to je soudní věštba, která by se skutečně nezávislým soudům měla z dobrých důvodů vyhýbat.

Má-li běžný občan věřit, že jeho vlastní spor bude jednou rozhodnut spravedlivě a nestranně, pak potřebuje mít jistotu, že politici (zcela nebo jen zčásti) nerozdávají rozsudky za soudce. Nebo že jejich slova nejsou alespoň pokusem veřejně zatlačit na justici. I kdyby to měl být od Němcové jen „bluf“ nebo „trolení“, jak se dnes často moderně říká – i to je zle. S důvěrou v soudnictví se opravdu nežertuje. A se strašením politického konkurenta kriminálem už vůbec ne.

Za třetí – je dobré připomenout, že Andrej Babiš učinil kroky, které zákon o střetu zájmů požaduje, čemuž dala za pravdu řada uznávaných právnických odborníků (Gerloch, Kudrna, Koudelka, Škop, Kysela, Sokol). Někteří experti dokonce Babišovy kroky označili za jdoucí nad tento rámec. Na tom se shodují profesoři a docenti práva, kteří bývají jinak v mnohém jako kočky a psi.

Přesto místo uznání či alespoň střídmé neutrality se poslanci Babišovi od části opozice dostává mnoho (leckdy až agresivních) ataků na sociálních sítích. Údajný budoucí střet zájmů visí ve vzduchu jako praktická výmluva, proč na protivníka ještě přitlačit.

Slabá záplata

Kdyby byli někteří naši političtí aktéři ochotni si to férově připustit, zjistili by, že hádanky s imunitou a přepálené moralistické soudy jsou jen náhradním hřištěm za to, co se jim nepodařilo na hřišti volebním. Demokracie však není o tom, že vítěz bere všechno a poražený vynáší rozsudky v předsálí médií.

Možná by stálo za to, kdybychom se všichni společně nadechli a uvědomili si, že svět se nezboří, prohraje-li někdo volby. Jednou vyhraje ten, podruhé onen – a kdoví, třeba příště přijde k ovacím hejtman Kuba se svým „Super Českem“, nebo se zmátoří STAN (až po/h/řeší důsledněji Dozimetr) či s pomocí boží povstane ku slávě zase lidovec anebo někdo, o kom ještě dnes ani netušíme, že bude příště kandidovat.

Satirik by možná dodal, že jediné je jisté, že volby nevyhraje Jana Bobošíková, ta má prostě nevídaný pech, a jak říkal již Napoleon – když generál nebo politik má jednou smůlu, tak se to již nezmění.

Sečteno – a právě v tom spočívá kouzlo demokracie: že se v ní neokopávají kotníky, nýbrž respektuje výsledek.

Autor je vš pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.