2.10.2022 | Svátek má Olívie, Oliver


ATENTÁT: Psaní s příchutí krve

18.8.2022

Salman Rushdie má 75 let. Tedy skutečně ještě má, což je důvodem k oslavě – před pár dny nescházelo mnoho k tomu, abychom o něm mluvili v minulém čase. Fatwa, kterou na jeho život vydal dávno mrtvý íránský vůdce Ruholláh Chomejní, totiž nemá žádné datum expirace, a motivuje k aktivitě i lidi, kteří v době vydání Satanských veršů nebyli vůbec na světě. Pachatel posledního útoku má pouhých 24 let, je třikrát mladší než jeho zamýšlená oběť.

Pronásledování Salmana Rushdieho je vůbec zajímavá událost. Za prvé, svým způsobem je Rushdie kandidát na sekulárního mučedníka v tom původním slova smyslu (a ne v tom zrůdném, kdy se jako „mučedníci“ oslavují teroristé, kteří vyvraždili školku), a to je pozice, na kterou naše současná civilizace není zvyklá a neumí s ní zacházet, s výjimkou velmi specifických kontextů (neběloch napadený bílými rasisty).

Je to i otázka vnímané a skutečné schopnosti státu vymáhat právo. Středověký stát aspoň věděl, že je slabý. V moderním státě, sledujícím dění na ulici i na sítích ze všech stran, by vlastně k mučednictví neměla být příležitost, když už se o té hrozbě ví předem. Jenže i ten moderní stát vybavený kamerami a jinými automatickými fízlovacími zařízeními je v konečném důsledku jen tak akceschopný, jako jeho personál; kamera sice umí natáčet, ale neumí činit žádná rozhodnutí. Tak se mohlo stát, že akce v městečku Chautauqua nebyla dobře zabezpečená a mohl si na ni koupit lístek i mladík, který předtím tapetoval svoje sociální sítě obdivem k islámské republice a jejím institucím.

Což je z pohledu těch bezpečnostních složek trapné selhání a málokdo se rád chlubí svým selháním. Počítejme tedy s tím, že minimálně policie a nejspíš i politici ji řídící (což je v Americe lokální záležitost) budou chtít, aby se na vše co nejrychleji zapomnělo.

Když jsme už ale u trapných selhání, Rushdieho aféra už od svých počátků představuje trapné selhání tehdejších britských politických elit jako celku. Krize vždycky budou, ale lze se z nich poučit. To se přesně v případě tehdejší britské vlády nestalo.

Rushdieho aféra měla přesně ty příznaky, které do budoucna ukazovaly, jak velký problém nastane při snaze skloubit převážně sekulární západní společnost s islámem. Náboženský vůdce o několik časových pásem dále vydal edikt jako ze středověku, načež tisíce jeho následovníků vyrazily do ulic měst lynčovat aspoň figuríny, když už na skutečného „rouhače“ nedosáhly. A to i na Západě. Lidé, kteří ještě včera v klidu prodávali někde v etnickém krámě kurkumu a datle, se najednou srocovali v ulicích s pěnou u huby a křičeli „smrt, smrt“, aniž by tu provinilou knihu vůbec četli. Středověk není jen časový úsek, ale hlavně způsob myšlení. Dá se transplantovat i do kulis moderní civilizace a může se mu tam docela dobře dařit.

Kdokoliv měl v tu chvíli aspoň trochu oči otevřené, musel pochytit, že časy se mění. Sovětský svaz byl roku 1989 už v posledním tažení, ale islámský svět na vzestupu, aspoň tom demografickém (prudký nárůst populace) a částečně i finančním (ropné státy) – tyto faktory znamenaly, že nebude až takový problém zaplnit ulice Bradfordu či Lutonu dalšími tisíci vousatých fanatiků, pokud dostanou víza. Jenže je bohužel dostali a dostávali i nadále. Nikdo v té tehdejší britské smetánce nedospěl k názoru, že je potřeba dovážet pracovní sílu raději z míst, kde není lynčování spisovatelů-rouhačů součástí folklóru, a imigrační politika se tomu nepřizpůsobila. Byla to velká promarněná příležitost k nápravě dřívějších chyb.

U labouristů je mi ten mechanismus selhání jasný. Tam jde o ten prvoplánový antirasismus, který přikazuje strčit třeba hlavu krokodýlovi do tlamy, pokud má krokodýl ten správný rodokmen. Ale labouristé přišli k moci až roku 1997, s vítězstvím Tonyho Blaira. V roce 1989, kdy Chomejní odsoudil Rushdieho k smrti, byli u moci toryové pod vedením Margaret Thatcherové. Tam asi šlo o něco jiného, a to byla krátkozrakost, permanentní fixace na bojování minulých válek. Připustit si, že nějaké exotické náboženství by mohlo jednoho dne ohrožovat životy Britů stejně jako studená válka, bylo tehdy prostě mimo dosah konvenčnějších politických myslí.

Upřímně, ono je to mimo jejich dosah i teď. Počet pevně zavřených očí kolem nás je nepříjemně vysoký.

Například Česká republika, ve světě roku 2022, by udělala velmi dobře, kdyby si vedle BIS nebo vlády sestavila malý poradní sbor ex-muslimů. Odpadlíci mnohdy vědí velmi dobře, kdo je v těch zdejších komunitách vlivný, kdo je nebezpečný, přes koho tečou ilegální peníze a jak, kdo pracuje pro Erdogana nebo pro Saúdy… to jsou informace, které mohou jednoho dne mít cenu zachráněných lidských životů.

Bohužel to od naší vlády neočekávám. Ona je totiž konvenčních politických myslí plná.

Hudební epilog

Středověk měl i lepší stránky a hudba je navíc haram, tak si jí trochu dopřejeme.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora


ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 5
Páté pokračování série Zapomenutých příběhů, návrat k tradičnímu formátu volného řetězce dvanácti kapitol na různá témata. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti. Kniha je jako vždy doprovázena rozsáhlou obrázkovou přílohou.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

zapomenuté příběhy 3

Všechny knihy autora ve zvýhodněném balíčku můžete koupit ZDE.