Který zelený mozek tohle vymyslel?

Vynořily se zprávy, že úředníci na ministerstvu obrany připravují pro (přinejmenším některé) mladé muže opět povinnou vojenskou službu. U té jednodušší části veřejnosti se tato bizarní myšlenka, která svědčí svojí kvalitou pouze o tom, že vypadla z mozků stále poněkud zelených, setkává dokonce se souhlasem - stát to údajně kvůli obranyschopnosti potřebuje a mládencům prý zase trocha vojny jen prospěje, aby z nich nebyli „mamánci“. Jak však takový experiment jedině může dopadnout?

Špatně. Ze tří důvodů: za prvé, armáda sestavená z nedobrovolníků stěží bude v této době, kdy boj už se nevyhrává nahnáním co největšího počtu odvedenců na jatka, bojeschopná - stane se z ní znovu potěmkinská instituce, jakou byla i za komunistů, kde šikana bují, důstojníci chlastají, ale všichni statečně předstírají, jak jsou k obraně své vlasti připraveni - zkrátka jak v Rusku. Za druhé, uděláme-li z našich stávajících vojáků z povolání znovu řvoucí lampasáky, co ty nešťastníky mají hlídat, zdegenerují zákonitě zpět do ztučnělých, socialistických oficírů. Za třetí, dnešní obrana vlasti nespočívá přece už v tom, že dáme sedlákovi flintu jak před sto lety, ale v zakotvení do nadnárodní vojenské struktury a specializací vojenských profesionálů v jejím rámci.

1. Vojákem z donucení

Byl tu v půlce let osmdesátých jeden velmi úchylný seriál z vojenského prostředí, jmenoval se Chlapci a chlapi. Měl ukázat, jak se na vojně z chlapců stávají chlapi - jeden takový typický „mamánek“, subtilní a šikanovaný vojín přezdívaný Kyslík tam zmužněl natolik, že nakonec skákal přes stanové šňůry jak kamzík, namísto maminky našel si děvče a v samotném závěru sám se málem stal zlým mazákem, nebýt naštěstí spravedlivého zásahu jednoho spolubojovníka, co byl tak dokonalý, že se nakonec směl stát vzorem všech opravdových chlapů - vojákem z povolání.

K popukání; tedy, když už měl člověk vojnu za sebou - jinak by úsměv velmi rychle zamrzl. V praxi by samozřejmě Kyslíka před zlým supermazákem žádný hodný soudruh poručík nezachránil: nešťastný vojín by buď spáchal sebevraždu (jako se to občas stávalo), nebo by byl mazáky vyhozen kupříkladu z okna (jak se také stávalo), nebo by to nějak přežil a o rok později by se sám stal největším postrachem nováčků (jak se nejčastěji stávalo). To vše za mlčenlivého přihlížení vojáků z povolání, obecně zvaných „zelené gumy“, neboť tzv. mazácká vojna, kdy staří sami příslušně úkolovali mladé, zbavovala je i těch minimálních starostí o provoz útvaru. Zbývalo jim tak víc času na jejich koníčky jako kupříkladu konzumaci alkoholu, hraní karet v kanceláři a podobně.

Druhou možností byla tzv. gumácká vojna, kde se mezi mužstvem vyložená zvěrstva neděla (mladí pouze pracovali), ale v těch se zase na všech vyžívali velitelé tak či onak velmi milující svoje povolání, ať už aby si tak ukájeli vlastní mindráky, nebo nechávali řádit svoji opici, či to opravdu žrali - těch tam bylo relativně nejméně.

Kdo nezažil, neuvěří. Princip povinné vojny je nicméně stále univerzální: i dnes by to byla jen přehlídka ztraceného času mladých mužů ve službách zcela zbytečné, potěmkinské instituce. Co je nedobrovolné, to se sotva bude dělat poctivě a smysluplně: vojnu vždycky každý hleděl jen přežít, pokud možno někde v koutku, a největší starostí bylo mu svědomité odstřihávání jeho metru. Nějaká obrana vlasti, vojenská čest či důstojnost, to byly jen fráze pro politruky. Je pravdou, že vojna trochu mladého muže „odmamánkovala“ (stejně jako to ostatně udělá i vězení), za tu cenu však, že tam zhrubnul a zvulgárněl, že ho jen naučila, jak ze sebe dělat chameleona, jak zametat věci pod koberec, jak přežít v džungli.

Co horšího, v kolektivu, kam jsou mladí muži nedobrovolně nahnáni jak dobytek do ohrady, nemůže nedocházet k šikaně. Je to podobné, jako když hejno potkanů zavřeme do jedné klece: tu kus nohy, tam ukousnutá hlava - silnější si ty slabší dílem podřídí, dílem si na nich budou vylévat frustrace, že se sami ocitli v pozici trestanců. Stále tatáž pravidla, jaká vládnou i v kriminále. O tom, že tomu nikdy v žádné lidové armádě jinak nebylo, na době a režimu nezávisle, svědčí nejen hodně knih a filmů, ale kupříkladu i statistiky ruského ministerstva obrany, které přiznalo, že v prvních osmi měsících roku 2005 přišlo v jejích řadách rukou vlastní či mazákovou o život 660 vojáků; tamější sdružení Vojenských matek nicméně tvrdí, že postižených bylo ke třem tisícům. U nás podobné statistiky z dob komunistů samozřejmě neexistují, že však jisté procento mládenců vojenskou službu nepřežilo, je obecně známo.

2. Vojákem z povolání

„Máte blbého syna? Nevadí: dejte ho k nám na vojenskou školu.“ Tak se vtipkovalo za komunistů - a byla to pravda. Ne nadarmo zoufal si vzteklý soudruh generál v Černých baronech, že by se imperialisti radovali, kdyby viděli, jak může vypadat socialistický důstojník: o neuvěřitelné absenci inteligence u většiny vojáků z povolání jistě by mohl široce vyprávět každý, kdo tehdy neměl modrou knížku. Zelenou gumou se stávali většinou ti, kteří by měli jinak problém uživit se rukama či hlavou, jen výjimečně pak sociální případy, například sirotci - marně lákali mladé muže na středních školách a učilištích, zbytečně pak agitovali i na pracovištích a vysokých školách, ani na vojně se propaganda neujímala: „podepsat“ znamenalo dobrovolně se vystavit obecnému opovržení, a věru bylo jen pramálo těch, co to udělali - nemalým materiálním výhodám, jež se tu nabízely, navzdory. Tradovalo-li se, že příslušníci VB chodí ve dvou proto, že jeden umí číst a druhý psát, oproti vojákům z povolání to stále ještě byli uznávaní inteligenti.

Nyní, o čtvrtstoletí později, jsou tedy už tehdejší staré gumy v důchodu či po smrti, a ty mladé - ty jsou teď staré. Změnili se tito vojáci? Jistě k tomu byli částečně donuceni, avšak jak se to říká o starém psovi a nových kouscích? A jaký mají ještě dnes vliv? Nepochybně velký, neboť jak tomu tak v armádě bývá, hvězdiček na ramenou přibylo jim nemálo. A tak sedí i na tom ministerstvu - a vymýšlejí takovéto kraviny…

Vedle nich přibývají mladí a bude ještě trvat, než ty staré žáby sedící na prameni postupně nahradí. Jací jsou? Dá se předpokládat, že mají rádi posilovnu, bojové počítačové hry a Daniela Landu - pro bojové mise v zemích typu Afghánistánu jsou to určitě ti nejlepší, jaké bychom si mohli přát. Těžko by tam totiž obstáli nějací obrýlení intelektuálové a ať už si o dnešních mladých vojácích z povolání myslíme cokoli, armáda je stále nezbytná.

Pacifismus nemá ani dnes opodstatnění; profesionální vojáci jsou stejně potřební jako policisté, hrobníci či popeláři - ne každý by to chtěl dělat, všichni ale jejich služby potřebujeme. Jde jen o to, aby dělali to, za co je daňový poplatník platí: aktivně působili v mezinárodních bojových misích, dobře reprezentovali náš stát, byli užiteční v boji proti společnému nepříteli západní civilizace - dnes je to zejména islámský fundamentalismus, dej bůh, aby ne ten ruský. To je úděl moderních vojáků z povolání - svůj chléb si za to bohatě zaslouží, jakož i čest, pokud přijdou při své nebezpečné práci o život.

3. Ergo, quo vadis, česká armádo?

Když šli pradědové bojovat po Sarajevu za císaře pána, vyfasoval vojáček pušku a šel do zákopů; dnešní globalizovaný svět už takový není. I za mého vojákování v osmdesátých letech minulého století nás ještě učili, jak bodák na samopalu zapíchnout do žeber nepřítele a zapáčit, aby došlo k jeho co nejefektivnějšímu zneškodnění. Bylo to už tenkrát hodně zpozdilé.

Kdyby dejme tomu v příštích letech Putin totálně zešílel a přes Ukrajinu poslal své „dobrovolníky“ dále na Západ, nestály už by mu v cestě armády slovenská, česká, polská atd. (to by stejně měly marné), ale vojenský pakt NATO. Tam stále ještě zatím platí mušketýrské heslo jeden za všechny, všichni za jednoho, a vládne tam dělba práce. Velkým západním národům jistě zase až tolik na srdci osud Čechů či Slováků neleží, ale obava, že by se jim ruský medvěd mohl ocitnout hned za Böhmerwaldem, je nemůže nemotivovat; proto bychom v takovém případě mohli s jejich pomocí počítat - pokud sami nadále budeme v rámci paktu přikládat ruku k dílu. To nemůže být nijak veliké, což od nás nikdo ani neočekává - tak jako dosud spočívá v účasti špičkových profesionálních jednotek na zvláštních vojenských misích v krizových oblastech světa. Tam je našich specialistů třeba, a byť tyto mise nejsou ve srovnání nejen s americkou, ale ani britskou, francouzskou či německou účastí nijak významné, jejich symbolická hodnota je vysoká.

A to je cesta, jíž se má naše armáda ubírat - namísto mrhání prostředky na živení civilistů takto dočasně omezených na osobní svobodě a zainteresovaných jen na střihání svého metru namísto předstírání bojové připravenosti tam, kde žádných bojovníků není, nýbrž jen de facto vězňů (vojáků z donucení) a de facto bachařů (vojáků z povolání). Potřebujeme přece bojeschopnou armádu, nikoli kriminál pro nevinné mladé kluky, eufemisticky zvaný vojna.

Per-hand-preklady.cz