Nedávno jsme si připomněli 15 let od vstupu České republiky do NATO. V den tohoto výročí podepsali předsedové téměř všech našich parlamentních stran deklaraci k zajištění obrany ČR, v níž se hlásí mj. k principům kolektivní obrany a transatlantického partnerství. (Pochopitelně se zdržel předseda KSČM; pokud by komunisté začali podporovat politiku NATO, znamenalo by to buď úplný zázrak, nebo varování, že je cosi špatně.) Kromě onoho důležitého výročí ale jistě sehrály svou roli i dramatické události na Ukrajině.

Krymská krize zřejmě pro mnoho lidí znamenala něco jako studenou sprchu. Je to nepříjemné probuzení z představy, že ozbrojené síly slouží především pro zahraniční expediční operace, a pokud dojde na jejich angažmá doma, bude to jen kvůli živelným pohromám. Jen málokdo by uvěřil, že v Evropě roku 2014 nějaká velmoc použije vojenské síly pro prosazení svých zájmů a provede faktickou anexi části území jiného státu. A přesto k tomu došlo. Mezinárodní právo a závazky se ukázaly jako směšně slabý nástroj.

Problém spočívá v tom, že byly slabé vždycky. Jejich zdánlivá síla je iluzí, jež vyplývá jenom z faktu, že je (některé) velmoci (většinou) respektují, protože jim to prostě vyhovuje. Když ale chtějí svoje zájmy prosadit a mají k tomu silové prostředky, tak to zkrátka udělají i bez ohledu na mezinárodní právo. Koneckonců, ani západní země v tomto smyslu nemají rozhodně "čisté ruce". To pochopitelně není žádná omluva pro činy Moskvy, jen prosté konstatování faktu, že velmoci by bez "Realpolitik" dlouho velmocemi nezůstaly. Neměli bychom dále žít v iluzi, že použití vojska k obsazení části jiné země je cosi, co se objevuje jen ve třetím světě, protože ve vyspělé Evropě přece podobné věci nejsou myslitelné.

Pro Českou republiku z toho vyplývají poučení ještě závažnější než pro západoevropské země NATO. Postupná specializace Armády ČR, její transformace na jakýsi lehký "expediční sbor" pro zahraniční mise a oslabování vševojskových kapacit se nyní ukazují jako ne právě šťastný postup. "Staří" členové NATO znovu hovoří o důležitosti kolektivní bezpečnosti a teritoriální obrany, tedy o tom, co bylo původním účelem Aliance. Deklarace českých politiků mohla být chápána jako příslib pochopení těchto změn a adekvátních odpovědí, např. v podobě navýšení rozpočtu Armády ČR kvůli obnovování vševojskových kapacit.

Bohužel se ale (jako v ČR již mnohokrát) ukazuje, že politici mají pro vojáky mnoho hezkých slov, ale málo konkrétních činů. Zvýšení výdajů na armádu se neplánuje, dokonce se očekává, že ministerstvo obrany dokáže ještě více šetřit. Přitom však armádu čeká spousta významných úkolů, mj. přezbrojení pozemních sil, které až na malé výjimky stagnuje, ačkoli právě v tomto sektoru leží některé klíčové kapacity nutné pro obranu území, např. pásová obrněná vozidla či dělostřelectvo. To není příliš dobrá vyhlídka.

Většina politiků prostě přisuzuje armádě jen malý význam, a když už se o ni zajímají, obvykle akcentují zahraniční mise a pomoc při záplavách. Mnohdy ale zapomínají, že základní poslání armády představuje vojenská ochrana teritoria země a její suverenity. Otto von Bismarck řekl, že obyčejný politik myslí na příští volby, kdežto státník myslí na příští generaci. Možná to zní paradoxně, ale ruský prezident Vladimir Putin, byť s jeho kroky vůči Ukrajině nelze souhlasit, vykazuje z hlediska chápání mezinárodní politiky a poslání armády vyšší státnické schopnosti než většina nejen českých, ale i západních politiků.