Mladému vojákovi funkce neuteče. Pokud se osvědčí

V minulých dnech jsme byli svědky bezprecedentní a krajně nešťastné veřejné výměny názorů mezi ministrem obrany a náčelníkem generálního štábu. Nechci se přidávat k debatě, jestli je správné, že dva hlavní muži resortu řeší jeho problémy přes média, a do jaké míry v nich hraje to, že si případně „spolu nesedli“. Otázka jmenování pplk. Kříže velitelem vojenské policie ve věku pouhých 37 let, kdy by měl být v armádě ještě zhruba dalších pětadvacet, je dokladem dlouho trvajícího největšího problému vojáků. Špatná personální práce resortu. Příliš nízký vstupní věk do vysoké funkce, jakož i logicky věk odchodu z armády.

Od vzniku Armády ČR v roce 1993 neodcházel její nejvyšší šéf do zálohy nikdy v důchodovém věku. Někteří byli jmenováni do funkce ve věku, kdy například ve španělské armádě důstojníci dostávají hodnost plukovníka. Obecně, čtyřicetiletí generálové je poměrně vzácný úkaz v armádách NATO. Ne však u nás.

Pan Kříž je jistě schopný právník, jinak by si ho ministr asi nevybral. Systém by mu měl dát prostor a šanci, aby svou odbornou dovednost doplnil velitelskými zkušenostmi v rámci kariérního řádu a prokázal, že bude v budoucnu schopen velet víc než tisícovce mužů a žen.

Prokáže-li tyto schopnosti, odpovídající funkce mu neuteče. Jediným relevantním důvodem, aby podřízený přeskakoval i dva stupně nadřízených, je úspěch při velení jednotkám ve válce, kde jde o životy a osud země.

Argument, že v jeho věku jsou lidé ministry, může dávat odpověď na to, proč některé resorty v minulosti nikterak zářivě nefungovaly. V tomto věku jistě může být muž či žena v čele firmy. Jsou li dobří, společnost funguje, v obráceném případě zkrachuje nebo je akcionáři odvolají.

Odstrašující je příklad firem, kde stát nehlídal odpovědně svůj majetek, a ve kterých někteří třicátnici předvedli, co umí, a poslali ke dnu to, čemu jsme s chloubou říkali rodinné stříbro.

Mládí, inteligence a vzdělání nemusí vždy stačit. Je tu ještě něco jako životní zkušenost, kterou je nutné poměřovat vlastní odborná rozhodnutí. A tuto devizu nelze nastudovat či si nechat sdělit. Tu lze nabýt jenom praxí. V armádě to má ještě silnější význam, protože velitelé rozhodují o plnění úkolů podřízených, kde jim může jít o zdraví či život.

Pokud se podaří v praxi prosadit kariérní řád, pak věřím, že odpadnou i starosti, jak se postarat o nejvýše postavené generály, neboť disponují tajnými a citlivými informacemi. Půjdou do důchodu, budou na to mít věk a odpovídající finanční ohodnocení od státu. To platí i o policii a vedení tajných služeb.

Otázka střežení Vrbětic armádou je plně v kompetenci vlády, která se takto může rozhodnout. To nelze nikterak zpochybňovat. Avšak argument generála Pavla, že to jde za hranice současných možností armády, je relevantní. V resortu se ví už téměř deset let, že vojsku chybí jedna pozemní brigáda. V současnosti máme pouze dvě, a to ještě ne na plných stavech.

Měnící se bezpečnostní prostředí včetně změn klimatu s katastrofálními dopady na životy obyvatel Česka si vyžaduje, aby početní stav jednotek odpovídajícím způsobem vzrostl. Protože je vlády budou logicky chtít využívat i v rámci integrovaného záchranného systému.

Byla by chyba, kdyby řada dobře nastavených procesů ministrem obrany a velením armády byla zastíněna spory, které neměly opustit zdi místností, ve kterých se zrodily.

Autor je bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby, dnes bezpečnostní poradce

Právo, 2.2.2015