Ten příběh má rysy legendy, ba i pohádky: říše zla, jež se sama - aniž by byla poražena či donucena ke kapitulaci - rozpustila. I tak se nyní vykládá konec Varšavské smlouvy před dvaceti lety. Byla rozpuštěna 1. července 1991 v Praze, den poté, co formálně skončila sovětská okupace Československa. „Staří zbrojnoši“ vzpomínají, dávají k lepšímu historky i odhalují, že to nebylo tak samozřejmé, jak se v legendárním pojetí zdá. Aby mohl Michael Kocáb působit jako ten, kdo vyprovodil sovětskou armádu ze země, museli nejprve zapracovat jiní. Především prezident Havel o tom musel přesvědčit prezidenta Gorbačova i západní lídry.

Varšavská smlouva byla vojenským paktem, který prodlužoval ruku Moskvy daleko za její hranice. Pod její velení dával území Československa, Polska, Maďarska, východního Německa, Rumunska i Bulharska. De facto umožňoval sovětskou vojenskou přítomnost od Šumavy až téměř k Istanbulu. A přijímáme-li označení Sovětského svazu za říši zla (Ronald Reagan), musíme též přiznat, že říší zla (její prodlouženou rukou) byla i Varšavská smlouva.

Proč tedy bylo nutné pro její rozpuštění přesvědčovat i západní lídry? Inu proto, že oni v ní neviděli říši zla, nýbrž jen protipól Severoatlantické aliance, tedy záruku stability. To by si měl zopakovat každý, kdo i dnes vyčítá Václavu Havlovi, že těsně po revoluci chtěl zároveň zrušit Varšavskou smlouvu i NATO. Upřímně řečeno, kdybychom měli přesvědčovat západní lídry o stažení Sovětů ze střední Evropy se znalostí toho, co přinesly další roky (chaos, konflikty a násilí při rozpadech SSSR a Jugoslávie), kdo ví, jak by to dopadlo. I proto ministr Schwarzenberg řekl: „Musíme se sklonit před tehdejšími představiteli na obou stranách, kteří se zachovali velice zodpovědně.“ Hm..., „obě strany“, to nevypadá jako dohoda svobodných vítězů s poraženou říší zla.

Zkusme to jinak. Odložme říši zla, legendy i virtuální historii (co by se stalo, kdyby se Varšavská smlouva nerozpustila) a podívejme se na věc prakticky. Ať už byla Varšavská smlouva čímkoliv, Československo bylo součástí vojenského paktu s kontinentální mocí a dosahem, s globální silou. Českoslovenští vojáci byli cvičeni (a velení rozvíjelo příslušné strategie) k frontovým bojům v západní Evropě, a to i v podmínkách omezené jaderné války. Ať už si o takové kvalifikaci myslíme cokoliv, nebylo ji možné ve svobodných podmínkách nějak využít? Nebo prostě musela přijít nazmar?

Slovo nazmar působí v kontextu říše zla jaksi nepatřičně. Jenže zkusme se ohlédnout hlouběji. Po roce 1918 nové Československo využívalo lecjaké kvalifikace. Ve vojenském ohledu stavělo hlavně na legionářích. Byla to nejenom legenda (ještě mnohem větší než Kocábovo vyprovázení Sovětů), ale i skutečně grandiózní zápis do historie. Vojenské jednotky dosud neexistujícího státu dokázaly obsadit sibiřskou magistrálu, vést boje v Rusku, Francii či Itálii. Proč slavíme Den ozbrojených sil 30. června? Protože 30. června 1918 vznikla první čs. vojenská jednotka ve Francii a Paříž požehnala budoucí Masarykově republice. Ale pozor, armáda této republiky stavěla i na vojácích, kteří měli kvalifikaci z bojů za císaře pána. Kde jinde by vzala třeba letce? Jejich první velitel Jindřich Kostrba patřil ke stíhacím esům rakouské armády. Nazmar ovšem nepřišel. V roce 1945 stavěla armáda osvobozeného Československa na vojácích z východního i západního odboje. Ti přišli nazmar až po únoru 1948 „zásluhou“ komunistů. Ano, armáda jejich státu byla ideologizovaná, nicméně před listopadem 1989 měla k dispozici 200 tisíc mužů, 4500 tanků a na 700 letadel.

Na kom měla stavět armáda po „sametu“? Na pár veteránech z Cizinecké legie či bratrech Mašínech s americkou vojenskou kvalifikací? Těžko. Ať už se nám to líbí, či nelíbí, musela stavět na tom, co jsme zdědili z Varšavské smlouvy. K tomu odkazu patřili i chemici, kteří se účastnili první války v Zálivu. A při vší úctě k současnému nasazení českých vojáků v Afghánistánu či v Kosovu, nešlo tu kvalifikaci z Varšavské smlouvy využít nějak účinněji?

Její výhodu prokázal v únoru 1998 v Gruzii podplukovník Kulíšek. Když ho spolu s důstojníky ze Švédska a Uruguaye unesli radikálové Zviada Gamsachurdii, jediný Kulíšek uspěl, neboť se mu díky znalosti jazyka a prostředí podařil útěk.

Kdo přijede do Milovic, někdejší metropole sovětských okupačních sil v Československu, narazí na náměstí 30. června. To datum se nevztahuje ke Dnu ozbrojených sil (1918), ale k odchodu Sovětů (1991). Je to snad jediné „posametové“ datum, jež proniklo do názvů ulic, neboť 17. listopad mířívá už k roku 1939.

A tak jako to náměstí - spíše náves sousedící s kasárenskými baráky ještě rakousko-uherského původu - působí i česká armáda dvacet let po zrušení Varšavské smlouvy. Jejího haraburdí jsme se zbavili až příliš překotně a paušálně, aniž bychom je nahradili něčím účinnějším.

LN, 1.7.2011