Úlohou (právní) publicistiky není jen rychlopalně reagovat na aktuální pěnu dní. I když je jí přehršel, ale současně by měla i vnášet témata nová anebo vracet do hry témata pozapomenutá, pokud si to zaslouží. A jednou z věcí, která by neměla být zametena pod koberec, je tzv. korespondenční volba.

Připomeňme si, že citovaná volba byla v České republice schválena v roce 2024. Poslanecká sněmovna schválila zavedení korespondenční volby pro Čechy žijící v zahraničí 21. června 2024. Následně ji schválil v srpnu Senát. Prezident Petr Pavel podepsal příslušnou novelu volebního zákona rovněž v srpnu. Tato změna umožní českým občanům v zahraničí hlasovat korespondenčně poprvé ve volbách do Poslanecké sněmovny letos v září.

Jako právník mám k ní několik závažných připomínek.

Ústavně problematický krok

Říká se, že vláda pana Petra Fialy (Spolu) se propadá ve volebních průzkumech a hledá zoufalé způsoby, jak získat alespoň nějaké hlasy navíc. Jedním z nich je zavedení korespondenční volby pro Čechy žijící v zahraničí. Tento krok je však nejen účelový, ale především ústavně problematický.

Ústava České republiky garantuje tři základní pilíře voleb: musí být svobodné, tajné a přímé. Korespondenční volba však narušuje dvě z těchto tří podmínek – svobodu a tajnost volby. Jedním ze základních principů demokratických voleb je, že volič/ka se musí rozhodovat svobodně, bez nátlaku. Klasická volební metoda, kdy volič za plentou vyplní hlasovací lístek v soukromí, mu tuto svobodu garantuje. Korespondenční volba však tuto jistotu ruší. Nikdo již nezaručí, že volič skutečně hlasoval bez donucení či manipulace třeba přátel, nadřízených nebo rodiny.

Představme si například situaci, kdy někdo hlasuje pod tlakem rodiny, zaměstnavatele či jiné osoby, která mu diktuje, koho má volit. Ve volební místnosti by měl volič šanci volit podle svého svědomí, ale při korespondenční volbě tato jistota padá.

Narušená tajnost volby
Tajnost volby znamená, že nikdo kromě voliče samotného nesmí vědět, jak hlasoval. U klasických voleb v místnosti je tento princip snadno zajištěn. U korespondenční volby však nikdo nemůže s jistotou říci, zda skutečně bude tajnost zaručena. A navíc zda skutečně hlasoval ten, jehož jméno je na obálce.

Mohla to být jiná osoba, hlas mohl být vyplněn pod nátlakem, nebo dokonce někdo mohl hlasovací lístek změnit před odesláním. Není proto náhoda, že například Norské království (jinak vysoce demokratická země) ukončilo svůj pilotní projekt internetových voleb právě kvůli problémům s tajností. Pokud moderní technologie nedokázaly zajistit bezpečnost a tajnost, jak to může zajistit pouhé zasílání lístků poštou?

Korespondenční volba není nutná

Cui bono? Pravicová „fialová“ vláda jako kolovrátek tvrdila a tvrdí, že korespondenční volba pomůže občanům v zahraničí snadněji volit. Jenže možnost volit už dnes existuje – Češi mohou hlasovat na zastupitelských úřadech, velvyslanectvích a konzulátech. Tato místa jsou pod dohledem a umožňují regulérní volební proces.

Korespondenční volba tak nepřináší nic nového kromě zvýšeného rizika manipulace a ohrožení základních principů voleb. Ergo kladívko, nejde o pomoc občanům, ale o snahu současné vlády zajistit si podporu v zahraničí, kde může očekávat příznivější voličskou základnu. Na lidi v USA, JAR či Austrálii nedopadají z povahy věci tolik „pokusy a kejkle“ dnešní vlády.

Etický problém
Velký etický problém je nepochybně v tom, že jestliže někdo zde dlouhodobě nežije a neplatí mj. daně, zdravotní a sociální pojištění, proč by měl rozhodovat o životě jiných lidí, kteří nesou dopady jeho volby? Zastánci korespondenční volby na to rádi odpovídají, že daně neplatí ani studenti, důchodci, ženy na mateřské nebo bezdomovci žijící v Česku.

To není přece pravda. Každý, kdo žije v naší republice, zde povinně platí daně, i když zrovna nepracuje nebo nepodniká, tak přece platí daně nepřímé – DPH a spotřební daň. Nicméně i kdyby je teoreticky neplatili, tak pro jejich aktivní i pasivní volební právo mluví fakt, že zde žijí, takže na ně přímo dopadají následky jejich volby.

Psáno pro Lidové noviny