Omlouvám se za obraz závěru Čapkovy Války s Mloky, ve kterém Mlok vyděsí pana Povondru, když vystrčí hlavu z Vltavy nedaleko Národního divadla. Je to omleté, ale přesné a tudíž to funguje. Aktuálně je to o to přesnější, že filmová fakulta Famu je taky od Národního divadla jako by kamenem dohodil. Teď už je vám jasné, o čem chci psát.

Aktivistická úderka studentů Famu oslavila druhé výročí masakru Židů ze 7. října vyvěšením palestinských vlajek a plakátů s hesly vyzývajícími k vyhlazení státu Izrael. Podobně se zachovaly úderky i na jiných vysokých školách (a jedné střední, jak nás informují média). Nicméně ozvali se nevraživě někteří absolventi, zejména právě z FAMU, ale také UMPRUM a AVU. Každá škola to řeší po svém, nicméně jenom na FAMU pokračuje jakási mediální šarvátka. Děkan FAMU měl požádat o policejní ochranu, dokumentarista Marek Bouda má být předvolán před etickou komisi, jelikož zranil city studentů promítáním filmu Obchod na korze. Situace trvá, fakulta nanovo polepena, studentstvo nabízí smír, pokud signatáři otevřeného dopisu odvolají podpisy. Dá se nad tím mávnout rukou. Studenti rádi protestují a o studentském antisemitismu by mohl vyprávět Masaryk, užil si ho víc než dost v době hilsneriády. Nestálo by to za řeč, kdyby se to neodehrálo v širším kontextu.

Masakr vyvolal nadšení levicové a zelené komunity v celém dosud svobodném světě. Nejen to. Odstartoval i politické aktivity a ty vyvrcholily uznáním „státu Palestina‟ ze strany Austrálie, Francie, Kanady nebo Španělska. Cílený teror se dočkal odměny. Česká republika trendu nepodlehla, Masarykův odkaz popliván nebyl. Nicméně Mloci se objevili. Kdyby se naše zahraniční politika určovala na FAMU, možná že by si některý z vrahů Hamásu už mohl pomalu balit kufry a chystat se ke stěhování na ambasádu v Praze.

Právě v těchto dnech se hodně mluví o propadu komunistů a o hitlerčení adepta na post ministra zahraničí. Co k tomu mám říct? Pořád ještě jsem většinu svých let zažil v komunismu. Narodil jsem se čerstvě po válce a vyrůstal v atmosféře intenzivní nenávisti k nacismu. Dnes pokládám obě doktríny za mrtvé. Mohou ovlivnit úzké společenské vrstvy jakousi zvrácenou přitažlivostí. Patří k ní i chuť zakázaného ovoce. Ale žádné Kateřině Konečné nebo Filipu Turkovi se nepodaří vybudovat celospolečenskou strukturu vojensky organizovanou, vázanou systémem vertikální podřízenosti. To byl jak komunismus, tak nacismus. To byli Mloci z dob Karla Čapka.

Dnes postupují jinak. Říká se tomu pochod institucemi. Dnešní Mloci potřebují cíl nenávisti. Židé se k tomu účelu osvědčují už po staletí, takže znovu. Juden raus, zní Evropou na stadionech a v koncertních sálech. U nás naštěstí jen na vysokých školách (a jedné střední). A našli se lidé, kteří se proti tomu rozhodně postavili.

Poslední slovo, Lidové noviny 27.10.2025