Petr Pavel na své účasti na červencovém summitu NATO v Ankaře trvá. Argumentuje tím, že je to jeho ústavní pravomoc. Nechme však pro tuto chvíli stranou výklad Ústavy a zamysleme se nad motivací prezidenta do Ankary jet.

Jeho umanutost, připomínající dupaní nožičkou dítěte, kterému byla odepřena zmrzlinka, nastoluje otázku, zda je skutečnou motivací jenom jeho „státnický“ zájem a touha reprezentovat naší zemi, nebo zda je za tím i něco jiného. Petr Pavel totiž sáhnul po opravdu silnému kalibru, když začal hovořit o tom, že pro potvrzení svého práva na summit jet, aniž by mu v tom vláda mohla bránit, se chce dovolávat u Ústavního soudu. Osobně si totiž myslím, že k takovému kroku by nesáhnul jenom kvůli odepření účasti na nějaké sešlosti se závěrečnou žranicí. Důvod musí být zkrátka mnohem závažnější.

Dokonce tak, že se Petr Pavel rozhodl jít do rizika, že mu Ústavní soud nevyhoví a on tak utrpí těžkou politickou porážku. Že neuspěje, je přitom podle mne docela pravděpodobné. Jednak mu vláda tím, že jej nominovala do čela delegace na zářijové Valné shromážděné OSN, vyrazila z ruky argument o tom, že mu „systematicky“ brání zastupovat Česko v zahraničí. Ale především by v případě, že by Petr Pavel se svojí žalobou uspěl, došlo k výraznému posunu našeho politického systému k poloprezidentskému. Což by sice současné sestavě Ústavního soudu nejspíš moc nevadilo, ale Petr Pavel nebude prezidentem navždy. A vzhledem k tomu, že v přímé volbě byl „správný“ kandidát zvolen zatím jen jednou, budou ústavní soudci při svém rozhodování velmi opatrní, aby tím jeho potenciálnímu „nesprávnému“ nástupci nepřiznali prezidentské pravomoci moc široké. Přičemž to, že Petr Pavel neobhájí svůj mandát pro druhé funkční období, je stále pravděpodobnější. Je totiž neformálním lídrem opozice a vzhledem k tomu, jaká personální vyprahlost v ní panuje, lze očekávat, že jím nejenom zůstane, ale bude lídrem čím dál výraznějším. A opoziční lídr moc šancí na vítězství v prezidentských volbách nemá.

Vraťme se však k původní otázce: Proč Petr Pavel na své účasti na summitu NATO v Ankaře tak důrazně trvá? Odpověď hledejme v jeho okolí. A vlastně nemusíme chodit ani až tak moc daleko. Stačí se podívat na „přítele po boku“ (a faktického prezidenta, jak říkají „zlí jazykové“) Petra Koláře. Je totiž také angažován ve zbrojařském holdingu Colt CZ Group. Což je samozřejmě velký problém, protože to vypadá na naprosto zásadní střet zájmů. Aby se Petr Kolář tohoto podezření zbavil, slíbil před časem požádat o bezpečnostní prověrku. Tu však dodnes nemá. Hrad totiž usoudil, že není zapotřebí. Což vede k úvahám, zda pravým důvodem, proč nakonec nebyl Petr Kolář prověřován, nebyla obava, že by taky nemusel žádnou prověrku dostat.

Vedle Petra Pavla je zkrátka člověk, který je velmi úzce napojen na zbrojní průmysl. A kde se nejlépe domlouvají zbrojní zakázky? No přeci tam, kde jsou ti správní lidé. Právě takovým místem bude i turecká Ankara v době, kdy tam bude probíhat summit NATO, protože se tam sjedou politické a vojenské špičky jejích členských zemí. Takže se přímo nabízí otázka, zda není tím pravým důvodem, proč Petr Pavel tak úporně trvá na své účasti to, aby tam domlouval pro svého „přítele po boku“ kšefty. Vždyť si taky musí to své bydlení na Hradě „odpracovat“.

A to u těch, kteří ho na něj dostali…

Psáno pro deník TO.