Předseda environmentalistů Matěj Stropnický musí vyřešit dilema, zda chce být rebelem, nebo se stát součástí establishmentu

Ochrana životního prostředí není a ani nemusí být doménou levice, například v USA má i pravicovou tradici. V minulosti vlivné zelené politice odzvonilo a stále více se stává záležitostí centristických bohatých liberálů nebo ochranářských konzervativců. To by si měl uvědomit i současný předseda české Strany zelených Matěj Stropnický a změnit svůj ostře levicový kurz. Jinak svou stranu do parlamentu nepřivede.

Současnému předsedovi Strany zelených Matěji Stropnickému se nelíbí, že až 80 procent českých občanů v létě létá na dovolenou – tedy že používají leteckou dopravu. Jeho argumentace proti ní je teologická: „Kdyby Bůh chtěl, aby člověk létal, dal by mu křídla.“

Ve skutečnosti je však jeho argumentace ekologická – letecká doprava je nešetrná k životnímu prostředí, a proto nemravná. Argumentace přece jen teologická, ale ve službě panteistického bůžka Přírody. Z tohoto důvodu Stropnický navrhuje zatížit leteckou dopravu vysokou daní.

Odhlédněme od toho, že k volebnímu programu „Přicházím, abych vám zkazil letní dovolenou“ lze popřát Stropnickému mnoho úspěchů u voličů, i od toho, že téměř všechny dnešní tendence zakázat lidem radost, zábavu a potěšení pocházejí od postmoderní levice, a nikoli od konzervativní pravice. A vezměme v úvahu, že ochrana životního prostředí není ani nemusí být doménou levice a má i úctyhodnou pravicovou tradici.

Cameron a Roosevelt

Poté, co se současný britský premiér David Cameron v roce 2005 stal lídrem Konzervativní strany, změnil její logo z tmavomodré pochodně na zelený strom na bleděmodrém pozadí. Jeho záměrem bylo stranu modernizovat a učinit přijatelnější pro moderní, liberální, mladé městské voliče začleněním „zeleného“, tedy environmentálního tématu do jejího programu. Cameron oprávněně tvrdí, že ochrana – anglicky conservation – životního prostředí má společný kořen s názvem jeho strany, a tudíž jeho konzervace je a má být konzervativním programem.

V minulosti byla ochrana životního prostředí a zakládání národních parků v USA záležitostí obou hlavních politických stran – Demokratické i Republikánské –, přičemž zřejmě nejznámějším americkým environmentalistickým prezidentem byl v letech 1901 až 1909 republikán Theodore Roosevelt. Ten byl velkým milovníkem přírody, outdoorových aktivit, lovu i safari. Navíc výrazně podporoval hnutí za ochranu přírody a za jeho prezidentství bylo založeno pět národních parků.

Mezi jeho přátele patřil i Gifford Pinchot, první šéf Federální lesní správy USA, jehož programem byla „konzervace“ přírody – udržování lesů, aby byly dlouhodobě produktivní, a nikoli jejich vykácení kvůli krátkodobému zisku. Rooseveltovým přítelem byl i John Muir, ochránce přírody a zakladatel spolku Sierra Club, jenž existuje dodnes a je jednou z nejradikálnějších amerických levicových environmentalistických organizací. Jeho programem byla „prezervace“ přírody – zakládání národních parků, v nichž by nebyla možná lidská činnost.

Pinchot a Muir se shodovali v ochraně přírody, nikoli však v tom, zda by do ní lidé měli zasahovat. Muir byl mystik, který považoval přírodu za božskou a přírodní krásy za katedrály k modlitbě. V roce 1903 s Rooseveltem navštívili Yosemitský národní park v Kalifornii, kde strávili několik dní a spali „pod širákem“.

Levice versus pravice

Největším environmentalistou mezi prezidenty USA byl tedy republikán Theodore Roosevelt, který by dnes byl považován za pravicového. A to přivádí k odlišným názorům levice a pravice na ochranu životního prostředí. Jsou v podstatě dva.

Za prvé, environmentalistická levice chce chránit životní prostředí před člověkem a jeho činností. Člověk je pro ni škůdcem, před nímž má být příroda chráněna, například znesnadněním letecké dopravy. Její radikální stoupenci dokonce požadují, aby se populace na Zemi snížila o třetinu – buď dobrovolnou antikoncepcí, nebo nedobrovolně, povinnými sterilizacemi. Jde o apokalyptické mesianistické hnutí, jež by, kdyby se dostalo k moci, používalo totalitní prostředky.

Na rozdíl od environmentalistické levice chce environmentalistická pravice chránit přírodu pro člověka a jeho život. Životní prostředí je pro ni hodnotou nikoli kvůli myšce polní, ale kvůli člověku. Proto má být chráněno před pošetilou či bezohlednou činností lidí.

Za druhé, environmentalistická levice chce regulace a zákazy na ochranu životního prostředí na co nejvyšší politické úrovni – v USA federální, v Evropě v rámci Evropské unie – a nejlépe na globální, tedy OSN, neboť „globální problémy vyžadují globální řešení“. Radikálové požadují globální vládu, eufemisticky řečeno „globální vládnutí“.

Environmentalistická pravice požaduje regulace a zákazy na ochranu přírody maximálně na státní úrovni a ideálně ještě nižší – na úrovni místních komunit.

Dva myšlenkové proudy

Na pravici existují dva myšlenkové proudy ochraňující životní prostředí – klasicky liberální a ochranářsky konzervativní. Pro klasické liberály spočívá hlavní prvek ochrany ve vynucování vlastnických práv. Pokud někdo něco vlastní, nikdo mu to nesmí ničit či kazit.

Proto nabývá ochrana životního prostředí podoby ochrany vlastnictví před znečišťovateli, což vyžaduje silné a nezávislé soudnictví. To totiž přinutí i nejbohatší korporace platit za znečišťování poškozeným či jim provozy, jež ničí vlastnictví jiných, zakáže. Společnost se silnými soukromými vlastnickými právy je ekologicky čistší než ta, v níž neexistují. Potvrzuje to ekologická devastace v zemích bývalého sovětského bloku či v dnešní Číně.

Ochranářští konzervativci jsou více paternalističtí než klasičtí liberálové, a tudíž tolerují – požadují – více státních zásahů, ale na nejnižší úrovni, tedy maximálně decentralizovaně. Příkladem tohoto myšlení je anglický konzervativní filozof Roger Scruton, který o tom napsal knihu How to Think Seriously About the Planet: The Case for an Environmental Conservatism.

Scruton požaduje lokální ochranu přírody a preferuje místní zemědělství, lokální produkci potravy a zakázal by mezinárodní – nejen potravinářské – řetězce. Podle něho se má konzumovat to, co se vypěstuje v daném místě. To mu však jako anglickému farmáři z hrabství Wiltshire nebrání být ctitelem francouzského vína, přičemž si pomáhá „argumentem“, že Francie je jeho adoptivní duchovní vlastí – duchovní nikoli ve smyslu náboženském, ale ve smyslu inspirace, již mu poskytuje francouzské víno. Napsal o tom i knihu Piju, tedy jsem. Filozofův průvodce vínem.

Jižní a severní Kalifornie

Na další konzervativní aspekt ochrany životního prostředí upozornil americký novinář Steve Sailer, který se specializuje na vztah mezi natalitou, etnicitou, demografií a politickým přesvědčením. A mimo jiné upozornil na konzervativní charakter environmentálních regulací na základě srovnání severní a jižní Kalifornie.

Ve druhé polovině 20. století byla severní Kalifornie levicová a jižní pravicová. V severní existovalo a stále existuje silné environmentalistické hnutí, jež prosadilo řadu regulací na ochranu životního prostředí, které znesnadnily nové podnikání. V jižní Kalifornii bylo naopak silné probyznysové prostředí a málo regulací. V důsledku toho do ní přicházeli za prací chudí nejen z celých USA, ale iz Latinské Ameriky. Proto je nyní hustě osídlená a s rostoucím podílem Hispánců se její politická orientace otáčí doleva.

V důsledku ochrany přírody jsou v severní Kalifornii nemovitosti drahé, mohou si je dovolit jen bohatí, a proto do ní mnoho chudých imigrantů nesměřuje. Kvůli tomu zůstává většinově bílá a bohatá a jižní barevná a chudší. Kdo byl ze střednědobého hlediska konzervativnější: levicoví demokraté na severu Kalifornie, nebo pravicoví republikáni na jejím jihu?

Ze Sailerovy analýzy vyplývá, že ochrana životního prostředí zajímá více bohaté než chudé, jimž jde především o práci – ekologicky nešetrnou –, a že legislativní či regulační ochrana zachovává demografii regionu, který ji provádí, a zabraňuje příchodu levné pracovní síly.

Tři faktory

Jaký je dopad tohoto jevu na Evropu a Česko? Za příznivých okolností se volební potenciál české Strany zelených pohybuje nad pěti procenty, což umožňuje vstup do sněmovny. Mezi její voliče patří městští, sekularizovaní a blahobytnější lidé liberální v kulturně-morálních otázkách. Její podpora od chudších voličů, natož dělníků, vždy bude minimální.

Předseda této strany Matěj Stropnický má schopnost zaujmout i získat sympatie, například bojem proti korupci či neprůhledným zakázkám. To je jeho klad. Proti šanci, že se mu podaří, aby Strana zelených získávala vyšší než pětiprocentní volební podporu, však jsou tři faktory.

Za prvé, Stropnického ostrý posun doleva v ekonomických a sociálních otázkách. Mezi chudými je málo ekologicky smýšlejících, a nebudou-li chudí voliči z KSČM či z levého křídla ČSSD spokojeni s těmito stranami, nepůjdou k zeleným Stropnického, ale, jak ukazuje zkušenost z ČR i Evropy, ke xenofobním, extremistickým, nacionálním stranám.

Těm se říká „extrémní pravice“, ale s klasickým liberalismem usilujícím o svobodu či s konzervatismem usilujícím o ctnosti a řád nemají nic společného– jde jen o další kolektivismus, konkrétně etnický, prosazující svévoli a velký stát.

Romantický pacifista

Za druhé, Stropnický je romantický pacifista. Zelené hnutí má sice pacifistické kořeny, ale to bylo v 70. a 80. letech 20 .století, kdy být „proti válce“ bylo módní. V praxi to znamenalo být antiamerický či proti Západu, neboť USA byly mocné.

Ještě v prvním desetiletí 21. století, za prezidenta George W. Bushe, se zdálo, že být antiamerický je „cool“. Jenže za prezidenta Baracka Obamy USA oslabily, a navíc hrozí, že v listopadu bude zvolen izolacionistický prezident. Dnešní USA se nezdají být šerifem pálícím z koltu dřív, než se na cokoli zeptá, ale spíše působí dojmem šerifa důchodce, který svůj kolt pověsil na hřebík a dává si šlofíka, přestože řádí bandité a desperáti.

Současný český ekologický, městský a liberální volič se neobává USA, ale ruského prezidenta Vladimira Putina. Ti, kterým se říká „pražská kavárna“, a nejpřirozenější potenciální voliči zelených jsou však také výrazně až militantně vyhranění proti Putinovi a jeho politice, jež je v protikladu ke všemu, co vyznávají. Proto požadují, aby byla proti Putinovi použita tvrdá ruka. Zelený pacifismus Stropnického je tudíž anachronismem.

Za třetí, Strana zelených a Matěj Stropnický mají dilema, jež je v prvním případě řešitelné, ve druhém však nikoli: Chtějí být rebely, nebo se stát součástí establishmentu? Stropnický chce být rebelem proti establishmentu, a zároveň stát rozšířit, zvětšit jeho finanční toky a nasměrovat žádoucím směrem.

V tom je ale rozpor – jste-li rebelem proti establishmentu, chcete moc a velikost státu snížit, chcete-li jeho finanční výdaje zvýšit, musíte být součástí establishmentu. Chytří zelení to udělali, například Joschka Fischer v Německu v 90. letech či bílí a bohatí levicoví liberálové v severní Kalifornii. Ti ekologickou legislativou zakonzervovali nejen její přírodu, ale i svůj – luxusní – způsob života.

Dvě slepé uličky

Něco podobného se stalo i v pražské čtvrti, kde žiji. V referendu a komunálních volbách občané Klánovic zabránili výstavbě golfového hřiště v místním lese – ekologickou rétorikou ochrany lesa si zakonzervovali svůj luxusní životní styl. A neumožnili jej narušit ani rozšířit ve prospěch druhých – bohaté klientely golfového hřiště a jeho chudších zaměstnanců...

Úspěšná zelená politika není proti establishmentu, ale je jeho součástí či se jí chce stát. Dříve vlivné zelené politice na radikální levici odzvonilo, případně jí zvoní hrana. Vlivná zelená politika bude stále více záležitostí centristických bohatých liberálů nebo ochranářských konzervativců, kteří chtějí chránit to, co je, před velkými či rychlými změnami. Městský centristický liberál Martin Bursík to pochopil. A je jediným předsedou zelených, který je dostal nad pětiprocentní hranici umožňující vstup do parlamentu.

Matěj Stropnický nabral ostrý levicový kurz, kde už zelení v minulosti – za Bursíkových předchůdců Jana Beránka a Jakuba Patočky – byli. Pokud neprovede „korekci“ kurzu, skončí stejně jako Patočka a Beránek buď v ideologicky vyhraněném médiu oslovujícím jen politické ghetto, nebo v nadnárodní aktivistické korporaci – v Big Businessu neziskových a nevládních organizací NGO. Obojí může být fajn, ale ani jedno nepovede ke Straně zelených, jež získá ve volbách více než pět procent hlasů.

LN, 7.5.2016

Autor je ředitel Občanského institutu