10.12.2019 | Svátek má Julie


ANALÝZA: Vláda ČR mezi plným a implicitním mandátem

7.5.2010

Před rokem, po historicky vůbec prvním vyslovení nedůvěry vládě v našem parlamentu (24. března 2010,) podepsali představitelé čtyř politických stran už 5. dubna 2009 takzvanou Předběžnou dohodu o přechodu k předčasným volbám a o vzniku překlenovací vlády složené z nestranických odborníků. Vznikl tím jakýsi skrytý duhový půdorys vládnoucí většiny demokratických stran, kdy jedinou ve Sněmovně zastoupenou stranou, která se této dohody neúčastnila, byla KSČM.

Ačkoliv takové situace jistě nelze označit za standardní, v demokraciích k nim dochází. Tato politická dohoda ve své poslední větě stanovila, že podléhá schválení příslušných orgánů smluvních stran do 7. 4. 2009. V této lhůtě ale text dohody odmítlo jak vedení KDU-ČSL, tak i - s odvoláním na lidovce - vedení Strany zelených. Nominace ministra pro životní prostředí a ministra pro lidská práva tak bylo z tohoto pohledu jen soukromou iniciativou osob (nominující vedení strany, souhlasící nominanti a jmenování dle Ústavy navrhující předseda vlády,) nikoliv realizací Předběžné dohody.

Před rokem, 8. května 2009, byla vláda jmenována, pro svůj mandát si podle Ústavy (čl. 68, odst. 3) přišla do Poslanecké sněmovny a získala jej v hlasování v neděli 7. června 2009, a to „do předčasných voleb“, které se měly konat, i podle tzv. Předběžné dohody, již do 15. října 2009. O bezprecedentním kroku, kdy Ústavní soud zrušil jak vyhlášení voleb, tak i ústavní zákon, na jehož základě prezident republiky tyto volby vyhlásil, toho již bylo napsáno dost. Vláda tak stála již ve druhé polovině září před zcela novou situací, se kterou nepočítala ani tzv. Předběžná dohoda z 5. dubna 2010, ani její vlastní programové prohlášení, se kterým v červnu 2009 získala důvěru v Poslanecké sněmovně a které opakovaně připomínalo, že jde jen o vládu do předčasných voleb, které se budou konat do 15. října 2009.

V takové situaci měla vláda a zejména její předseda několik možností, jak obnovit, aktualizovat či prostě jen prodloužit svůj mandát, který od Sněmovny v červnu pro své vládnutí získala.

Nejradikálnější a zároveň nejvíce destabilizující variantou se jevilo podání demise vlády, protože bylo zjevné, že z důvodu vnějších příčin se splnění původního mandátu nemůže podařit tím způsobem, pro který vláda získala od Sněmovny důvěru, tedy při konání předčasných voleb do 15. října 2009. V období přípravy klíčového státního rozpočtu na rok 2010, ve kterém se již ex ante počítalo s plným projevením důsledků světové krize na českou ekonomiku, by takto radikální krok představoval viditelnou politickou destabilizaci s mnoha nepříjemnými a komplikujícími ústavněprávními, vnitropolitickými i zahraničněpolitickými důsledky. Po této variantě tak fakticky nikdo nevolal.

Nová žádost o důvěru

Mnohem jednodušší variantou se tedy zdálo, aby vláda požádala znovu Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry (čl. 71 Ústavy ČR). Zde je však potřebné upozornit na to, že tak, jako Ústava nepředepisuje žádné nově jmenované vládě, aby před svou žádostí o vyslovení důvěry Poslaneckou sněmovnou předkládala jakékoliv „programové prohlášení“, z principů zastupitelské demokracie je zřejmé, že Parlament nedává vládě jako vrcholnému orgánu výkonné moci jakýsi bianco šek, kdy by nebylo zřejmé, k čemu se vláda ve svém konání zavazuje, co slibuje činit, čeho se hodlá naopak zdržet a jak dlouho bude moci být v úřadě.

I kdyby tedy nešlo o výslovné „programové prohlášení“, které naše Ústava ani nezná, je zřejmé, že by byl předseda vlády, který Sněmovnu o něco žádá (vyslovení důvěry své vládě) vyzýván poslanci k tomu, aby tuto svou žádost v běžné parlamentní rozpravě v rámci výkonu kontrolní činnosti Sněmovny vůči vládě, která jí je podle naší Ústavy odpovědná (čl. 68, odst. 1), nějak odůvodnil.

Takové politické zdůvodnění by ale mělo být projednáno a odsouhlaseno vládou jako celkem, protože se týká činnosti celé vlády, tedy činnosti všech jejích členů a jimi řízených ministerstev nebo jiných úřadů. Pak je ovšem rovnou rozumnější toto politické zdůvodnění, proč by vláda měla dostat důvěru Sněmovny, pojmenovat jako „programové prohlášení vlády“. Vláda by si tedy šla do Sněmovny pro zcela explicitní vyjádření nové důvěry pro novou časovou dimenzi (nový časový mandát) svého vládnutí, pro své programové priority i na to období, s nímž původně (při hlasování o důvěře v červnu 2009) nepočítala.

Nové programové prohlášení

Další možností, o které se premiér Fischer vloni na podzim přímo zmiňoval, bylo jen předložení nových, aktualizovaných vládních priorit svého kabinetu Sněmovně do řádného termínu voleb v květnu roku 2010, a to formou svého vystoupení před Sněmovnou, po kterém by ale nenásledovalo žádné hlasování o důvěře vládě, protože by vláda vystačila již s tím hlasováním, které se konalo v červnu 2009, a o nové by Sněmovnu nežádala.

I v tomto případě by jistě existovala parlamentní diskuse, běžná sněmovní rozprava o vládní činnosti, ale šlo přece jen o poněkud koncentrovanější případ, kdy by bylo možno detailněji projednávat i vládní priority v jednotlivých oblastech a vyjasnit personální složení vlády pro delší období do voleb, se kterým se původně nepočítalo.

Pokud by taková sněmovní rozprava rozkryla zřetelný nesoulad představ vlády a Poslanecké sněmovny, mohla vláda vyvolat hlasování o vyslovení důvěry vládě (čl. 71 Ústavy ČR) nebo Sněmovna pohrozit vyvoláním hlasování o nedůvěře (čl. 72, odst. 1 Ústavy), případně vládu vyzvat, aby jí sama předložila svou žádost o vyslovení důvěry. Ani taková, politicky koncentrovaná rozprava nad prioritami, které po projednání a schválení ve vládě předkládá její předseda Sněmovně pro období, s nímž se původně nepočítalo, se tedy nekonala.

Implicitní důvěra Sněmovny

Co zbývá? Dnes lze tedy konstatovat, že vláda premiéra Jana Fischera, vzniklá na základě takzvané Předběžné dohody z 5. dubna roku 2009, disponuje určitou formou jen implicitní důvěry Sněmovny. To proto, že nemůže být známo, nakolik by poslanci při svém loňském červnovém hlasování o důvěře vládě vyjádřili souhlas přesně s tím programovým prohlášením, které jim vláda předložila, kdyby věděli, že bude její řádný mandát (tedy mandát až do voleb, po nichž vzniká vláda nová) téměř trojnásobně dlouhý.

Tedy má se za to, že tato vláda důvěrou disponuje, a to až do okamžiku, než by byl dokázán opak. Problémem v tomto případě ale není počet poslanců, kteří určují velikost většinového sněmovního půdorysu, o který se může vláda při hlasování ve Sněmovně opírat, jako spíše kvalita tohoto většinového půdorysu, tedy míra skutečné důvěry, kterou tito poslanci k vládě v následujícím období chovají.

Úřednická velká koalice

Dnes, když již z vlády odešly i osoby, které se staly jejími členy na základě dohody vedení Strany zelených s předsedou vlády, jsou tímto vládnoucím půdorysem sněmovní hlasy poslanců jen dvou stran, a to ODS a ČSSD. Jde však stále „jen“ o „překlenovací vládu složenou z nestranických odborníků“, jak říká nadpis tzv. Předběžné dohody.

Takové vládnutí je ale této úřednické velké koalici ODS a ČSSD nebo „velké koalici úředníků“ velmi pohodlné: tyto strany mají na vládu nezanedbatelný vliv, ale zůstávají jen v pozadí, takže nesou za chod vlády jen minimální odpovědnost, nesou minimální riziko.

Už zde tedy začínáme vidět, k čemu může vést odklon od běžných politických vlád, kdy odpovědnost za výkonnou moc v zemi nesou (pro dané časové období) přímo ti, kteří se na základě koaliční smlouvy seskupili ve vládnoucí shromáždění disponující většinovým půdorysem v Poslanecké sněmovně.

Pro obě největší strany tak dnes bude patrně nejvýhodnější poloha absolutně „vládně neutrální strany“. Jde o takovou virtuální pozici, kdy daná politická strana není vnímána jako typicky opoziční strana, nechová se tak, protože se staví do role konstruktivní a odpovědné strany, která přece chce vládě napomáhat se záchranou této země, ale zároveň se od vlády v rámci předvolebního boje a svých předvolebních slibů distancuje natolik jednoznačně, že nemá být považována za součást vládnoucího půdorysu, o jehož důvěru se ve Sněmovně tato vláda opírá. Konkrétně to znamená i to, že se chtějí obě velké strany od své vlády velké koalice bez „fíkového listu v podobě strany zelených“, jak bývá někdy připomínáno, distancovat a hrozit odnětím podpory takové vládě.

Pak ale bude na místě (a načase) připomenout, k čemu vede dnešní sněmovní tolerování této rozmazané, neurčité hranice mezi vládou a opozicí. Nelze výrazně ovlivňovat chod vlády, jako to dělají ODS a ČSSD, a přitom mít bezmála rétoriku opozičních stran a od činnosti této vlády se fakticky distancovat. Takové skryté vládnutí naší demokracii nepomůže, svobodu ani prosperitu nezvýší a občané České republiky na ně mohou jen doplatit.

Upravená verze vyšla v Revui Politika 5/2010

Autor je poradce prezidenta republiky








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.