ANALÝZA: Senát versus prezident Klaus
Kompetenci k posouzení všech obdobných sporných aspektů politického jednání prezidenta republiky Václava Klause v období od jeho zvolení v minulém roce, zejména však v období českého předsednictví v Radě EU má jedině horní komora českého Parlamentu Senát.
Otázkou je, zda úlohu Václava Klause při vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka – zejména v souvislosti s jeho snahou zabránit ratifikaci Lisabonské smlouvy v České republice – nelze hodnotit jako směřování proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu ve smyslu §96 zákona č. 182/1993 Sb. o ústavním soudu v platném znění.
Podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky: Prezident republiky – který je hlavou státu – není z výkonu své funkce odpovědný. Senát však může posuzovat, zda se prezident republiky Václav Klaus svým jednáním nedopouští velezrady, kterou se podle §96 zákona č. 182/1993 Sb. o ústavním soudu rozumí jeho jednání směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.
Podle čl. 65 odst. 2 Ústavy: Prezident republiky může být stíhán pro velezradu a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.
Podle §97 odst. 1 citovaného zákona o Ústavním soudu „Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. g) Ústavy na základě žaloby Senátu rozhoduje, zda se prezident republiky dopustil velezrady. Řízení je zahájeno doporučením žaloby Ústavnímu soudu.“
Podle § 137 odst. 1 zákona o jednacím řádu Senátu „Návrh, aby Senát podal k Ústavnímu soudu žalobu proti prezidentu republiky pro velezradu (dále jen návrh na podání ústavní žaloby) může předložit nejméně jedna třetina senátorů.“ Podle odst. 2 téhož §137 „Návrh na podání ústavní žaloby musí obsahovat přesné vylíčení jednání, kterým se měl prezident republiky dopustit velezrady, spolu s uvedením důkazů, o které se má ústavní žaloba Senátu opírat.“
Senát by proto měl zřídit Dočasnou komisi Senátu pro posouzení ústavnosti jednání prezidenta republiky Václava Klause, a to zejména v období českého předsednictví v Radě Evropské unie.
Připomeňme, že v Senátu i v tomto volebním období působí obdobná Dočasná komise pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy.
Prezident České republiky je podle ústavy součástí moci výkonné. Sjednání mezinárodních smluv může přenést na vládu. Rozhodnutí prezidenta republiky pokud jde o sjednávání a ratifikaci mezinárodních smluv vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády. Je proto zásadní otázkou, zda prezident Klaus může odmítat ratifikaci Lisabonské smlouvy poté, co obě komory Parlamentu vyslovily s ratifikací souhlas.
Václav Klaus nyní vydává toto vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy v Senátu za „velmi smutný doklad dalšího selhání významné části našich politických elit, které v různých obdobných okamžicích až příliš dobře známe z české historie. Naši politici si podle něho vždy nacházeli podobné zbabělé zdůvodnění: Jsme malí, slabí, v evropském kontextu nic neznamenáme, musíme se podřídit, i když s tím nesouhlasíme.“
Obvinil také některé senátory, že se „postavili zády k dlouhodobým zájmům České republiky a nadřadili jim krátkodobé zájmy současných politických reprezentací i svoje vlastní.“
Prezident Klaus takto de facto odmítá respektovat, že zmínění „někteří senátoři“ podobně jako on slíbili, že „svůj mandát budou vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“ a podle čl. 26 Ústavy „vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy“.
Senátor Karel Schwarzenberg ještě jako ministr zahraničních věcí v rozhovoru pro Lidové noviny zveřejněném v úterý 31. března 2009:
„LN Stál za vyslovením nedůvěry vládě mimo jiné Václav Klaus, jak tvrdí premiér?
Já nemám tak důkladné informace, jako má ministerský předseda, zejména pokud jde o nitro ODS, ale člověk si pokládá otázku cui bono – tedy komu prospělo vyslovení nedůvěry. Role prezidenta jest nyní rozhodující.
LN Mirek Topolánek řekl, že pád vlády byla těžká rána pro zemi a ve srovnání s ní byl rozpad Československa „fajnovou záležitostí“. Souhlasíte?
Samozřejmě nedělá dobrý dojem, že uprostřed předsednictví a ekonomické krize padne vláda a očividně se pak nikdo nehrne, aby tu odpovědnost přijal. To byla pro ostatní poněkud úžasná scéna. Podali jsme o sobě zprávu nestabilní země, kde jsou pochybné politické mravy. V chápání západní Evropy jsme se zase šťastně vrátili na východ.
Proč by měl Václav Klaus škodit své vlastní zemi?
Pan prezident má silné vlastní názory a bezpochyby je přesvědčen, že nejlépe by vládl této zemi jen on sám, což mu bohužel ústava neumožňuje. Mezi ním a vládou je spor o postoj k Lisabonské smlouvě a vůbec Evropské unii, takže usiluje o to, aby byla ustavena vláda, která bude sdílet jeho názor.
Takže sleduje prezident cíl pohřbít Lisabon?
Řekněme, že by mu to zajisté nevadilo.“
Základní otázka po vyslovení nedůvěry vládě zněla: ujme se nyní prezident Václav Klaus místo Mirka Topolánka také funkce předsedy Evropské rady? Nebylo hlavním cílem vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě nahradit Topolánkovo předsednictví Klausovým předsednictvím. Zejména proto, že premiér a jeho ministři se „příliš bratříčkují s bruselskými papaláši“. Tak vysvětlil důvody prezidenta republiky Václava Klause v televizním pořadu Události a komentáře tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl.
Na podzim minulého roku po krajských volbách prezident Klaus prohlašoval: „Evropské předsednictví je nevýznamná věc. Je to taková hra na demokracii.“. Evropu podle něj tradičně ovládají čtyři velké země, a to Německo, Británie, Francie a Itálie. Stejné země v září 1938 podepsaly také mnichovskou dohodu, v níž vyjádřily souhlas s Hitlerovým požadavkem na rozsáhlá pohraniční území Československa. Česká republika by si podle něj neměla hrát na to, že svým předsednictvím něco změní.
„Předsedu Evropské komise Barrosa jsem ubezpečil, že my předsednictví zvládneme a že jsem připraven v případě potřeby do toho nějak vstoupit.“ řekl v rozhlasovém rozhovoru v pondělí 6. dubna.Již 27.března oznámil stálý představitel Ruska při Evropské unii Vladimír Čižov, že Václav Klaus bude reprezentovat české předsednictví na summitu EU – Rusko 21. a 22. května v Chabarovsku. Summit EU-Korea povede český prezident Václav Klaus, summit se uskuteční 23. května v jihokorejském hlavním městě Soulu. Oznámili dne 21. dubna český premiér v demisi Mirek Topolánek a předseda jihokorejské vlády Hang Sung-su. Prezidentu Klausovi připadlo také předsednictví vrcholné schůzky s Čínou 20. května v Praze. Již 4. května v Praze prezident řídil summit EU – Japonsko.
Prezident Klaus však zejména chtěl předsedat klíčovému zasedání Evropské rady 18. a 19. června v Bruselu. Všech 27 členských států se zde musí shodnout na „irských garancích“. Irsko před konáním druhého referenda žádá od Evropské unie záruky stran vojenské neutrality, rodinné politiky, možného zavádění evropských daní a vlastního evropského komisaře. Dojednat text příslušného dokumentu s členskými státy na základě návrhů irské strany je nyní hlavním úkolem českého předsednictví. Potom by se ještě letos na podzim letošního roku mělo v Irsku konat opakované referendum. Výsledek tohoto referenda rozhodne o celkovém osudu Lisabonské smlouvy. Prezidentův tajemník Ladislav Jakl ale v neděli 10. května v ČT vyjádřil názor, že záruky jsou jen forma nátlaku na Iry, aby smlouvu napodruhé schválili. Neumí si prý představit, že by se prezident k zárukám vyjadřoval.
Prezident Klaus – hlava státu, jehož representant v prvním pololetí letošního roku vykonává předsednickou funkci v Radě EU – tvrdí spolu s vůdcem hnutí Libertas.eu Declanem Ganleym, že Lisabonská smlouva je mrtvá. Irská vláda je však připravena uspořádat ve své zemi nové referendum o lisabonské smlouvě, pokud červnový summit EU potvrdí záruky slíbené Irsku. A je velmi pravděpodobné, že se většina irských voličů v tomto případě vysloví pro smlouvu.
V červnu se bude rovněž jednat o novém předsedovi Evropské komise a novém složení této komise. Má být také – po jednáních, které vedl jménem unie ministr životního prostředí Martin Bursík v Japonsku, Austrálii i v USA – dohodnuta evropská pozice pro klíčovou prosincovou konferenci v Kodani. Tato konference by měla přinést novou komplexní dohodu o změně klimatu.
V této souvislosti je namístě položit si otázku, nakolik za četnými aktivitami prezidenta republiky Václava Klause v oblasti klimatických změn nestojí také zájmy jemu blízké ruské ropné společnosti Lukoil. Šéf této firmy Vagit Alekperov – jeden z nejbližších spoluopracovníků Vladimíra Putina je podle tajných služeb USA považován za jednoho z pěti nejvlivnějších miliardářů světa.
Prezident Václav Klaus 13. května na schůzce s premiérem Janem Fischerem a ministrem zahraničí Janem Kohoutem nakonec navrhl, aby klíčový červnový summit EU řídil Fischer. Klausův mluvčí Radim Ochvat sdělil, že prezident má k předsedovi vlády plnou důvěru a nepochybuje o tom, že tuto roli s úspěchem a přehledem zvládne. Mluvčí Fischera Roman Prorok poté řekl, že premiér Klausův postoj uvítal.
Pokud se chtěl ujmout řízení předsednictví prezident Klaus, vůbec poprvé se měl ocitnout ve vedení EU člověk, který má zcela jiné názory než ostatní nejen na Lisabonskou smlouvu a další směřování unie, ale – i když se to zatím neodvážil sdělit explicitně – i na EU jako takovou, tedy de facto na její existenci. Ve svém projevu v Evropském parlamentu 19. února například odmítl existující institucionální uspořádání EU – Smlouvu o Evropské unii čili Maastrichtskou smlouvu, která vstoupila v platnost v listopadu 1993a byla změněna a doplněna Amsterdamskou smlouvou k 1. květnu 1999 a Smlouvou z Nice k 1. únoru 2003.
Dne 27. listopadu 2008 v článku nazvaném „Proč se Klaus neptal, když se do unie hlásil?“ Daniela von Bethlenfalvy Vachová zaměstnaná jako poradkyně Ústavního výboru Evropského parlamentu napsala: „Námitky vznášené dnes Václavem Klausem by byly nepochybně relevantní, kdyby s nimi přišel v době před vstupem Česka do Evropské unie. Ta totiž funguje již od samých začátků na principu sdílené suverenity. Jako premiér podepsal Václav Klaus žádost Česka o vstup do unie v roce 1995, proč své otázky nepředložil Ústavnímu soudu už tehdy?“ A dále: „vstupní smlouvy z roku 2004, které byly přijaty referendem, princip sdílené suverenity obsahují také.“. V Lisabonské smlouvě jde o něco úplně jiného: o roli a fungování Evropy v globalizovaném světě. Proto se má podle ní napříště o otázkách spojených s energetikou, dopravou, životním prostředím a bojem proti terorizmu spolurozhodovat na evropské úrovni. To ovšem neznamená, že by Česko ztratilo svou suverenitu. Rozhodovat přece nebude nějaký anonymní bruselský aparát, ale demokraticky zvolení reprezentanti jednotlivých členských států, tedy i Česka. Navíc pokud bude Česko „Lisabon“ ratifikovat, má podle něho právo z unie vystoupit, pokud by se principy sdílené suverenity dostaly do fatálního rozporu s jeho cíli a zájmy.
Prezident Klaus tedy odmítá Evropskou unii samu o sobě jako největší zlo. EU je podle něho „reinkarnací a ztělesněním komunistické ideologie a její reálným produktem, spolkem, kde vládne nesvoboda.“ Tento jeho postoj nepochybně souvisí s jeho dlouhodobou vstřícností k postsovětskému Rusku, o kterém naopak stále tvrdí, že je demokratickou zemí. Od poloviny 90. let Václav Klaus zcela konzistentně hájí kremelské imperiální zájmy. Například v loňském roce v srpnu český prezident v podstatě jako jediný evropský státník podpořil vpád ruských vojsk do Gruzie.
Zcela se tak ztotožnil s jedním z principů v době války v Gruzii vyhlášené tzv. Medveděvovy doktríny: Ochrana životů a důstojnosti našich občanů, ať už se nacházejí kdekoliv, je pro nás nezpochybnitelnou prioritou. Naše zahraničně politická rozhodnutí budou založena na této potřebě. Budeme také bránit zájmy naší obchodní komunity v zahraničí. Mělo by být každému jasné, že odpovíme na každý agresivní akt namířený proti nám. Rusko bude tedy chránit zájmy Rusů ať jsou kdekoliv – i když žijí v Gruzii nebo v Estonsku. Případně i v českých Karlových Varech? Podobnost s Brežněvovou doktrínou o společné obraně socialismu v zemích Varšavské smlouvy – byla vyhlášena v červenci 1968 – není jistě náhodná.
Stejně jako v případě jiných zemí, existují oblasti, v nichž má Rusko privilegované zájmy. V těchto oblastech leží země, s nimiž sdílíme zvláštní historické vztahy a spojuje nás s nimi přátelství a dobré sousedství. Naši činnosti v těchto regionech budeme věnovat zvláštní pozornost a budeme s těmito zeměmi, našimi blízkými sousedy, budovat přátelské vztahy. Tak zní další z pěti bodů zmíněné Medveděvovy doktríny.
Před dvěma měsíci na tiskové konferenci po jednáních mezi delegacemi EU a Ruska dal ruský ministr zahraničí Lavrov jasně najevo, že podle Kremlu mezi země, v nichž má Rusko privilegované zájmy, patří jak Česko tak i další středoevropské země. Evropa se tak má vrátit do stavu z roku 1975, kdy byly podepsán Helsinský závěrečný akt. Západ tehdy nejen oficiálně uznal poválečné rozdělení Evropy, ale přijal i doktrínu o omezené suverenitě východoevropských moskevských satelitů. Současné ruské elity – odvolávající se stále na oběti a vítězství ve druhé světové válce – nemají dnes žádné pochybnosti o příslušnosti českých zemí k ruské sféře vlivu.
Pád Topolánkovy vlády – také přičiněním prezidenta republiky Václava Klause – a řešení vládní krize vytvořením nové „vlády složené z nestranických odborníků“ uprostřed půlročního období českého předsednictví EU určitě velmi oslabilo postavení České republiky pokud jde o schopnost prosazovat naše cíle a zájmy, a to nejen v rámci Evropské unie, ale i v širším kontextu mezinárodních vztahů. Vesměs se poukazovalo také na skutečnost, že současná česká vládní krize negativně ovlivnila i postavení ostatních nových členských zemí Evropské unie z oblasti střední a východní Evropy jak ve vztahu k větším členským zemím EU na západě tak i pokud jde o schopnost čelit sílícím tradičním imperiálním ambicím Ruska.
Důsledků české vládní krize v době pražského předsednictví se však obávaly všechny malé a střední členské státy unie. Velké a silné země dostaly argument pro své požadavky na posílení jejich role v rozhodování právě na úkor zmíněných členských států. Vícerychlostní Evropa by se tak mohla stát faktem.
Je možno konstatovat, že velký obhájce naší národní suverenity prezident Klaus se usilovně snaží oslabit reálný vliv české politiky na dění v Evropě i ve světě. A zjevně mu není vůbec proti mysli vývoj, jehož výsledkem by byla přeměna České republiky v jednoho ze satelitů Kremlu.
V Liberci dne 18. května 2009
Autoři jsou bývalí poslanci Parlamentu ČR
