Velmi pečlivě jsem si přečetl nejen komentáře a názory politologů, nýbrž i novinářů s dlouholetou praxí, již se zaobírají „pádem vlády Topolánka“. V argumentaci se na jedné straně objevují spekulace, zda „přeběhlíci“ Pohanka a Melčák podpořili, či nepodpořili vládu ODS, a na straně druhé, zda jim podobní „zběhové“ Tlustý, Zubová a další neučinili totéž právě nyní. Soustavně tvrdím, že v práci politika musí být dokonalá a podrobná analýza prvořadá jako u každé jiné práce. Pokud neprovedeme řádnou analýzu příčin špatného chodu reaktoru, v nejlepším případě nadále funkční nebude, avšak ve skutečnosti nám to nejspíše náramně „osladí“. Politika i reaktor jsou na tom takřka stejně. Dovnitř nevidíme, ovšem důsledky odskáčeme všichni. Proto směle přistupme k oné analýze:

1. Systém voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR je založen na většinovém principu. Občan tudíž volí v první řadě stranu a její kandidáty. U tohoto principu se na okamžik pozastavím. Strana KANDIDOVALA, to znamená, že zapsala na svou kandidátku kandidáta. Ne naopak! Volič si vybírá stranu – a tedy její kandidáty. To vše bez ohledu na to, jestli se pro tu či onu stranu rozhodl dle uvedených kandidátů. Bezpochyby předem věděl, že volí především STRANU, teprve pak zmiňované kandidáty. A proč se o tom tak zdlouhavě rozepisuji? Poněvadž jsem přesvědčen, že dochází k porušování samotného principu voleb, pakliže je možné, aby po volbách poslanec ze strany vystoupil, anebo přešel k jiné straně, či se stal nezávislým. Z logiky věci NEMÁ ale MANDÁT, jelikož za stranu, k níž přeběhl, vůbec nekandidoval, taktéž ani jako nezávislý kandidovat nemohl, pokud ovšem již jako nezávislý na kandidátce té či oné strany nefiguroval. A v žádném případě již nikoli jako člen politické strany založené dávno po volbách. Pak ovšem není chyba ve vládě, případně v poslancích, chyba se totiž nachází přímo v systému voleb. Pokud zákon umožňuje zločinné chování, sám se chová zločinně, a proto musí dojít k jeho zásadní změně. A proč k tomu již dávno nedošlo? To nechť se pokusí vážený čtenář zodpovědět sám.

Pokud by byl volební zákon zákonem čistým a spravedlivým, hlavně však právně propracovaným, vystoupením ze strany by poslanec automaticky pozbyl mandátu a jeho místo by zaujal další z kandidátky obdobně jako při kumulování funkcí. Jak vidíte, systém kooptací máme, jen není politická vůle jej prosadit. Takže se ptám: Qui bono? Spor o legitimitu Topolánkovy vlády by se vyřešil hned na začátku. Z hlediska výše uvedené filozofie potom musím dát za pravdu opozičním poslanců, ač nerad, kteří zdůrazňují, že vláda na základě hlasů přeběhlíků vládla nemorálně. K tomu bych ještě dodal: dle principu voleb i protiprávně. Tolik železná logika analýzy. Pranic nejsem nadšen tím, co mi tato analýza skutečnosti sděluje, protože vlastně vyvozuje podobné závěry jako ČSSD, ale také mi říká, že by automaticky vypadly poslankyně zelených a vláda by možná vyslovení důvěry ustála.

Vraťme se nyní zpět do historie, v níž bychom našli shodné paralely protiprávních ústavních rozhodnutí např. ve Federálním shromáždění ČSFR. Tehdy díky přeběhlíkům z OF zvítězila při hlasování ODS (která do FS vůbec nekandidovala, neboť v době voleb neexistovala) nad OH (které rovněž do voleb kandidovat nemohlo, jelikož taktéž neexistovalo) a dalšími, anebo vzpoměňme jen nezařazeného poslance Wagnera, jenž si půl roku pohrával s PS jako kočka s myší. Myslím si, že by po dvaceti letech opakujících se chyb a zkušeností vyplývajících z chybně koncipovaného volebního zákona mohlo konečně i těm „pomalejším“ dojít, že je nevyhnutelné tento kontroverzní zákon urychleně novelizovat.

A už vůbec mne netěší, že mnou uváděné argumenty může hbitě využít ve svůj prospěch pan Paroubek.

2. Druhým problematickým ustanovením je blokace vstupu do PS stanovenými 5 %. A znovu se podívejme do historie. Oněch pět procent se objevilo okamžitě po prvních „vítězných tanečcích velkých a mocných“ ODS a ČSSD někdy v roce 1994 jako výsledek jakési kartelové dohody těchto stran, jež by mohla znít asi následovně: Hele, hoši, přece nenecháme na našem písečku hrabat další kohouty. Pěkně s nima zametem, dyť stačí, že jsme ze 4% (ČSSD) narostli my – a takhle ať to zůstane. Taková filozofie je bohužel dvousečná. Zeman, Gross i Paroubek laškovali se spoluprací s KSČ, aby vůbec dosáhli většiny – a ODS pak musela vládnout na základě důvěry získané „protiprávně“ (pro právníky uvádím, že konstruuji na bázi „de lege ferenda“).

Pokud by ovšem kvorum pro vstup do Parlamentu ČR bylo nulové, či chcete-li principem „padni, komu padni“, takže strana, která by obdržela počet hlasů na jediné křeslo, by toto jedno křeslo také skutečně získala, působilo by v parlamentu více poslanců s legálním mandátem, tudíž vyslovení důvěry nebo nedůvěryvládě by se stalo dosti složitým oříškem. A získání důvěry byť hlasem jednoho pána poslance by bylo naprosto legitimním. Ani pan Paroubek by si nemohl dovolit tanečky tohoto druhu, protože volebními zisky ani s následným přerozdělováním mandátů by nedocílil dostatečného počtu poslanců k naprosté většině. Totéž i ODS. Navíc by bylo názorové spektrum všech občanů rozloženo „poměrně“, tedy s ohledem na sám princip voleb.

Ano, slyšel jsem argument, že by pak v Parlamentu ČR seděl neonacista nebo jiný extrémista a že by parlament mohl být plný idiotů. (Nechci polemizovat ani s názorem, zda tomu současný systém zabránil.) Vážení, kteří tímto oponujete, jste si skutečně jisti, že občané přiklánějící se k takovým názorům (teď nemysleme jen na politické strany a politické názory, ale na názory a znalosti všeobecně), které nesplňují požadovaných pět procent souhlasu zbytku, musejí být zákonitě blbci? Na to bych vám chtěl říci, že Einstein byl rovněž jeden, takže určitě netvořil pět procent, a vědci a výzkumníci představují celosvětově cca 1 %. Pročež se všichni vraťme do jeskyní, poněvadž je celý náš život založen na názorech neskutečné menšiny lidí, kteří nás ovšem nezměrně převyšují. Rád bych, aby nám tato skupina vládla, ale tento sen asi jen snem zůstane.

Avšak zpět k pádu vlády. Vláda by při výše uvedených pravidlech nepadla. Proč? Protože sám systém více politických stran by v Parlamentu ČR působil jako regulační mechanismus. Nutil by při jednání k širokým konsenzům a nepřipouštěl by žádné systémové eskapády, jelikož by NIKDO NEMOHL KALKULOVAT S ABSOLUTNÍ VĚTŠINOU – a musel by se tudíž vést rozsáhlý dialog! Proti mému názoru lze namítnout systém většinový, to je ovšem na ještě delší diskuzi a museli bychom se vrátit hluboko do historie, kde by se daly nalézt argumenty pro a proti a nechci tady otevírat další otazníky.

Nemohu v tomto článku obsáhnout celou problematiku v plné šíři, na závěr si však dovolím nepatrné shrnutí: Pokud by volební zákon respektoval principy poměrného zastoupení i po volbách a kvorum pro vstup do Parlamentu ČR by buď neexistovalo, anebo bylo výrazně nižší, stabilita parlamentu i vlády, a tedy i celého státu (tím i jeho prestiž) by se výrazně zvýšila nejen na domácí, ale i na mezinárodní úrovni.