Občas se objevující diskuse na toto téma bohužel stále zahrnuje příliš mnoho různých přání jednotlivých diskutujících, která jsou vydávána za skutečnost či za reálnou možnost. Podívejme se tedy na věc trochu blíže: Měl prezident republiky častěji vstupovat do jednání a stát se tak jedním z autorů povolebního uspořádání? Nebo měl naopak počkat, až jak to všechno dopadne a neměl iniciovat ani těch několik jednání, která svolal?

Podle toho, jaký způsob vykonávání prezidentského úřadu v této situaci upřednostňujeme, a podle toho, jak hodnotíme působení dnešního prezidenta Klause, budeme se přiklánět k aktivnějšímu, nebo naopak zdrženlivějšímu přístupu prezidenta k povolebním jednáním.

Při všech těchto přirozených odlišnostech bychom se ale neměli lišit v jedné zásadní věci: neměli bychom být na pochybách v tom, nakolik mohl prezident republiky v této věci zasáhnout, nakolik mu vůbec ústava umožňovala vývoj povolební situace urychlit. Nejčastěji se v této situaci objevuje námitka, že prezident neměl tak dlouho vyčkávat či váhat a měl Mirka Topolánka rovnou jmenovat předsedou vlády, nikoliv jej jen pověřit vedením politických jednání ohledně sestavení nové vlády.

Nic takového ale prezident republiky udělat nemohl. Z ústavního hlediska totiž není možné, aby prezident jmenoval někoho předsedou vlády v situaci, kdy je plnohodnotným předsedou vlády někdo jiný. Tím by totiž skutečně vznikla ona tak často zmiňovaná situace „dvojího premiérství“, kterou ovšem naše ústava nezná a nijak nepřipouští.

Je tedy třeba zcela otevřeně říct, že ten, kdo vyzýval prezidenta k tomu, aby jmenoval M. Topolánka předsedou vlády již bezprostředně po volbách, vyzýval prezidenta k hrubému porušení těch nejzákladnějších ústavních pravidel.

Další diskuse se vedou o situaci, kdy na tiskové konferenci 30. června prezident oznámil, že avizovanou „politickou“ demisi Paroubkovy vlády nepřijme: „avizovaná demise by nebyla tou demisí, kterou ústava požaduje od dosluhující vlády jako demisi povinnou po skončení ustavující schůze sněmovny. Demisi, podanou vládou na základě jiné motivace než je naplnění ústavou předepsaných povolebních ústavních kroků, bych v této politické a ústavní situaci pokládal za nezodpovědný krok a za útěk od zodpovědnosti vlády za situace, kdy sněmovna není funkční. “

Mnozí dodnes prezidentovi tento jeho postup vytýkají a tvrdí, že by se zabránilo několikaměsíčním jednáním, pokud by prezident takto avizovanou demisi přijal. Co by se tedy stalo, kdyby Paroubkova vláda v této situaci avizovanou demisi skutečně podala a prezident ji přijal?

Předně, nebyla ještě stále zkonstituována Poslanecká sněmovna, nebyla ukončena její ustavující schůze. Smysl požadavku na prezidenta, aby přijal tuto nabízenou demisi vlády, by ale mohl být jedině v očekávání, že by po přijetí této demise prezident také jmenoval novou vládu.

Taková vláda by se však ocitla ve velmi podivné situaci: tato vláda by totiž velmi záhy po svém jmenování, a to po ukončení ustavující schůze Sněmovny, musela podat demisi. (Čl. 73, odst. 2. Ústavy ČR: „Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“) Smysl tedy dává jen to, že po zkonstituování orgánů nové Poslanecké sněmovny a po ukončení její ustavující schůze podá demisi vláda stará, která zemi dovedla k volbám, z nichž vzešla právě ustavená Sněmovna. Nemůže existovat důvod, aby demisi podávala vláda nová, která vzešla z výsledku voleb.

Velmi často dnes zapomínáme na úplně jiný rekord: díky neobvyklému volebnímu výsledku se totiž nedařilo zvolit předsedu Poslanecké sněmovny a její ustavující schůze skončila až dva a půl měsíce po volbách.

Jmenování nové vlády tak prezident urychlil tím, že v pátek 11. srpna zprostředkoval kompromis ohledně volby předsedy Sněmovny. Poslanec Vlček, poté co uskutečnil prohlášení, které se týkalo politické restrikce jeho výkonu funkce předsedy PS, byl zvolen v pondělí 14. srpna předsedou Poslanecké sněmovny a ustavující schůze skončila.

Dva dny poté, přesně pode citovaného článku ústavy, stávající vláda podala demisi. Novým předsedou vlády byl šéf vítězné strany Mirek Topolánek jmenován ještě týž den, ve středu 16. srpna, a v pondělí 4. září byla na jeho návrh jmenována prezidentem republiky nová vláda.

Ani ve druhém případě jmenování M. Topolánka předsedou vlády nedošlo ze strany prezidenta k žádným průtahům. Po zamítnutí žádosti o vyslovení důvěry Sněmovnou podala vláda 11. října demisi. Po sérii konzultací s představiteli politických stran a po skončení municipálních a senátních voleb jmenoval prezident republiky 8. listopadu 2006 opět předsedou vlády M. Topolánka poté, co předseda ODS toto své jmenování na schůzce s prezidentem republiky v úterý 7. listopadu přijal.

Nový předseda vlády navrhl 21. prosince 2006 ostatní členy své vlády, která byla po některých modifikacích (čili nových návrzích předsedy vlády) jmenována prezidentem republiky dne 9. ledna 2007. O deset dnů později získala vláda důvěru Poslanecké sněmovny.

K rekordně dlouhému ustanovování Sněmovny z důvodu vyrovnaného výsledku voleb bychom tedy měli připočítat také další precedent: bylo to poprvé v našich polistopadových dějinách, kdy nová, po volbách jmenovaná vláda, nezískala důvěru Sněmovny, a jednání proto musela být vedena znovu. Přenášení části odpovědnosti za délku povolebního období na prezidenta republiky může být proto v takové situaci jedině úsměvné.