22.4.2021 | Svátek má Evženie


ANALÝZA: Mezi pravicí a levicí

6.9.2006

V Liberci celou neděli prší, nedá se jít ven, a tak jsem si aspoň uspořádal archiv svých článků, doposud rozházených po všech koutech mého harddisku. A když už jsem je pořádal, nedalo mi to a do některých z nich jsem se začetl. A bylo to leckdy překvapivé čtení.

Velmi mě v kontextu událostí posledních dní zaujal můj komentář z února loňského roku Genscherizace KDU-ČSL. Komentoval jsem v něm roli KDU-ČSL a srovnával ji s německou FDP za časů předsedy Hanse-Dietricha Genschera, kdy rovněž obratně lavírovala mezi levicovou SDP a pravicovou CDU/CSU. Posun KDU-ČSL od ČSSD k ODS si přímo říkal o srovnání s Genscherovou změnou koaličního partnera v roce 1982. Tehdy jsem chování KDU-ČSL považoval za regulérní (a politicky zcela korektní) programový posun, daný především změnami ve vedení strany na sjezdu v roce 2004, kde oddaného Špidlova spojence Cyrila Svobodu vystřídal v čele strany Miroslav Kalousek, který se nikdy netajil svými sympatiemi k ODS. Události posledních dní ovšem tento proces zcela popřely.

Srovnejme si Kalouskovo chování se zmíněnými německými svobodnými demokraty. Ti v roce 1982 již třináct let tvořili spolkovou vládní koalici s SDP za předsednictví premiérů Brandta a Schmidta. Po takové době samozřejmě cítili, že SDP se po třinácti letech ve vládě vyčerpává a začíná být pro voliče okoukaná - zkrátka je zralá příští volby prohrát. Proti ní tu totiž byla CDU/CSU, po mnoha letech v opozici naopak silná, plná energie a navíc vedená výraznou osobností Helmuta Kohla. Ale v německém politickém systému může strana jen velmi těžko uspět tak, aby mohla sama sestavit vládu (v šedesátých letech na tuhle kartu vsadil Kurt Kiesinger a stálo ho to kariéru), takže potřebuje koaličního partnera - a koho jiného než FDP? Předseda Hans-Dietrich Genscher tedy začal připravovat přesun svobodných demokratů do tábora křesťanských demokratů. Ale nebylo to tak, že by se prostě jednou objevil na obrazovce s Helmutem Kohlem, se kterým by se poplácal po ramenou a oznámil, že FDP mění koaličního partnera. Genscher tehdy rozeslal všem členům strany dopisy, ve kterých navrhoval změny programu FDP značící zmíněný posun doprava a následně byla nad těmito změnami půl roku vedena vnitrostranická diskuse. Není celkem sporu, že Genscherovým záměrem bylo opustit potápějící se sociální demokraty a začít spolupracovat s výrazně perspektivnější CDU/CSU, ale dokázal navenek vzbudit dojem, že se nejedná o pouhé převlečení kabátů, ale o upřímně míněný programový posun směrem doprava. Sázka na CDU vyšla, nová koalice pak Německu vládla šestnáct let a nepochybuji, že roku 1998, kdy dlouho dopředu bylo jasné, že teď už Helmut Kohl své vítězství neobhájí, by se FDP pokusila opět posunout více doleva - jenže tam už sociální demokraté měli nového koaličního partnera v zelených a tím FDP ztratila svou nepostradatelnost. Nezbylo jí tedy, než odejít s křesťanskými demokraty do opozice a tím jejich zlatý věk skončil.

KDU-ČSL byla již od ustavení našich současných poměrů stejně jako FDP jazýčkem na vahách mezi ODS a ČSSD. Josef Lux, tehdejší předseda strany, si to velmi dobře uvědomoval a snažil se vytvořit pro svou stranu takovou pozici, aby mohla spolupracovat s oběma velkými stranami. Velmi dobře si ale také uvědomil, že u nás jsou nálady voličstva proměnlivější než v Německu (kde nejkratší vládní periodou celé poválečné historie byla nedávná sociálně demokratická sedmiletka), a proto je pro středovou stranu lavírující mezi oběma velkými výhodnější vytvořit dlouhodobý program umožňující spolupráci s oběma, než při každém posunu mocenské rovnováhy provádět genscherovský „programový posun“ (na který velmi neprozíravě vsadil Kalousek). I jeho motivace byla veskrze pragmatická - udržet lidovce ve vládě za každou cenu - ale že se tuto typicky lidoveckou obojakost pokoušel podložit programem, a tím učinit věrohodnou, ho řadí po bok Genschera. Po jeho odchodu z politiky KDU-ČSL už nikdy nenašla podobnou osobnost schopnou zastřešit všechny názorové proudy ve straně. O její vedení tedy začali usilovat sami zástupci těchto proudů. Jeden z těchto proudů zřetelně inklinoval ke spolupráci s ČSSD a když se zástupce tohoto proudu Cyril Svoboda stal předsedou strany, nastal jednoznačný příklon ke Špidlově sociální demokracii. S ní také lidovci vytvořili v roce 2002 vládu. Proti tomuto proudu stáli lidovci, kteří preferovali spolupráci s ODS a jejich přirozeným mluvčím se přinejmenším od voleb 2002 stal Miroslav Kalousek. Ten v roce 2004 porazil na sjezdu Cyrila Svobodu, což naznačovalo posun KDU-ČSL doprava. Můžeme spekulovat, zda to bylo zapříčiněno skutečnou změnou postoje členské základny nebo chladným kalkulem ve smyslu přivinutí k předpokládanému vítězi příštích voleb, nicméně stalo se. Přinejmenším od roku 2005 byla KDU-ČSL označována za součást pravicového bloku a spojence občanských demokratů, kterým ještě nikdy nebyla tak blízko. Proto bylo logické, že se po volbách právě tyto strany pokusily sestavit společně se Stranou zelených vládní koalici. Až doposud je všechno v pořádku. Tato koalice však neuspěla (lidovci byli mimochodem první, kdo z ní vystoupil, se slovy, že tím chtějí uvolnit Mirku Topolánkovi ruce pro další jednání) a po několika týdnech vyjednávání mezi oběma velkými stranami najednou celý národ u obrazovek oněměl při sledování Miroslava Kalouska s Jiřím Paroubkem. Tisíckrát může poslanec Jičínský nazývat tento obrat saltem vitale, ve skutečnosti bude navždy považován za ukázkový příklad nejpokleslejšího politického handlu. Nebylo to žádné luxovské sice obojaké, ale relativně kontinuální lavírování mezi velkými stranami (ani nemohlo být, protože Kalousek na jeho počátku nestál mezi ODS a ČSSD, ale spíše za ODS), byl to obrat o 180 stupňů, naprosté popření všeho, co za dva roky ve funkci udělal.

Kdyby byl v současné situaci místo Miroslava Kalouska Josef Lux, dokázal by se nejspíš dohodnout s Jiřím Paroubkem a národ by tím rozhodně nebyl tak konsternován jako v Kalouskově případě. Kalousek totiž dělal před volbami to, co Genscher, a co Lux zavrhl jako pro naše podmínky nevhodné - totiž vsadil jednoznačně na jednu z velkých stran. Josef Lux by se určitě před volbami neorientoval tak výrazně na ODS a snažil by se, aby KDU byla považována nikoliv za přívěšek ODS, ale za stranu mezi pravicí a levicí, která může oběma velkým stranám v koalici mnoho přinést a v mnohém naopak působit jako jejich protiváha (což Kalousek učinil za celé dva roky jedinkrát, když na sjezdu ODS mezi mazáním medu kolem úst jednou větou poznamenal, že KDU se příliš neztotožňuje s rovnou daní). Tím pádem by jeho eventuální nadbíhání Paroubkovi nemělo znaky úplného a naprosto nevěrohodného obratu. Občanští demokraté by sice nejspíš skřípali zuby, lidé by si v tramvajích šeptali, jaká je ten Lux liška podšitá, ale nakonec by nejspíš uznali, že to Pepa s Jirkou provedli moc šikovně. Kdežto Miroslavu Kalouskovi, kterému z veškerého umu těchto hvězd malých středových stran zbyla jenom ta vyčůranost, takovýhle obdiv ani náhodou nehrozí.

To je hlavní rozdíl mezi Luxem s Genscherem a Kalouskem - neboli mezi skutečným politikem a handlířem s hlasy. Zatímco ti první dokázali své vychytralé přebíhání zleva doprava učinit věrohodným (byť každý svým vlastním způsobem), Kalousek se jím beznadějně ztrapnil. Prokázal, že nemá na to, být předsedou lidovců.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.