Volba prezidenta republiky, která proběhla v pátek a sobotu, nerozhodla o tom, kdo bude zastávat nejvyšší státní úřad po dalších pět let. Přesto však můžeme říct, že mnohé o naší současné politické scéně napověděla. Je více než zřejmé, že první prezidentská volba změní poměry mocenských sil v celém politickém spektru.

V jejím průběhu odsuzovala většina veřejnosti nekonečný spor o způsob výběru budoucího prezidenta. Jsem jiného názoru. Páteční hádka o způsob volby byla legitimním bojem, který by se dal přirovnat k případnému sporu o volební systém do Poslanecké sněmovny. Všechny politické strany přitom věděly, který systém více vyhovuje jejich kandidátovi, a logicky žádná nechtěla ustoupit.

Jak tajná, tak veřejná volba mají své výhody i nevýhody. Pro výběr prezidenta je však vhodnější použít tajnou. O kandidátech se již ve starém Římě rozhodovalo tajně, naopak o věcných záležitostech veřejně. Navíc veřejná volba dosti popírá jednu z vlastností, již by měl prezident mít, a tím je nadstranickost. Vede totiž k prosazení stranické linie a hlavní slovo při ní mají stranické sekretariáty, nikoli samotní zákonodárci.

Prezidentská volba přinesla úspěchy některým politickým silám, pro ostatní to byla zjevná porážka. Podívejme se, kdo vstupuje do druhé volby s výhodou.

ODS jako nejsilnější vládní strana přišla s velkým předstihem s vlastním kandidátem, jímž byl dosavadní prezident republiky a současně čestný předseda ODS Václav Klaus. Počet jejích zákonodárců činil z Klause jasného favorita. Navíc ODS mohla argumentovat jeho velkou oblíbeností mezi veřejností. Vyjednávací tým ODS nedokázal získat pro Klause podporu v jiným stranách s výjimkou několika zákonodárců z KDU-ČSL. Ačkoli koaliční dohoda nezavazovala koaliční spojence k podpoře Klause, tak premiér Mirek Topolánek spojil svoji vládní budoucnost se zvolením Václava Klause. Z tohoto pohledu je první volba pro ODS jasným neúspěchem. Dílčím neúspěchem byl také fakt, že si strana nechala vnutit veřejnou volbu prezidenta. Lze říci, že v první volbě ODS nic nezískala, ale naopak dost ztratila.

Vedlejším projevem prezidentské volby je to, že se výrazně zhoršily vztahy uvnitř vládní koalice, především pak mezi ODS a zelenými. To činí z vlády ještě křehčí uskupení než dosud. Topolánek si je dobře vědom, že zelené k udržení vládní většiny potřebuje, nicméně v ODS sílí hlasy po ukončení spolupráce s Bursíkovou stranou. Druhá volba za týden tento stav jistě nezlepší, protože zelení nadále trvají na protikandidátovi Václava Klause a také druhý koaliční partner, KDU-ČSL, není jednotný. A to za situace, kdy vláda chce prosazovat v parlamentu další reformy.

ČSSD se zdá být vedle komunistů jasným vítězem prezidentské volby. Před volbou sledoval její předseda Jiří Paroubek dva cíle. Jedním bylo dostat Václava Klause z Hradu. Dobře věděl, že levicový kandidát nemá velkou naději na úspěch, proto hledal kandidáta „nadstranického“. Podpořil pro něj dříve nepřijatelného Jana Švejnara, který je vše, jen ne typickým kandidátem ČSSD. To však pro ČSSD nebylo podstatné, protože hledala „antiklause“, který by měl potenciál porazit současného prezidenta.

Tím Paroubek sledoval druhý cíl: domluvit se s dalšími stranickými subjekty na podpoře tohoto kandidáta a tím de facto rozložit vládní koalici. Nutno připustit, že tento záměr se mu dokonale povedl. Paroubek poprvé ucítil, že od voleb v roce 2006 má v Poslanecké sněmovně většinu. Z tohoto pohledu je jedním z vítězů prezidentské volby předseda ČSSD. Základ úspěchu byl položen v pátek v noci, kdy ČSSD zablokovala uskutečnění třetího kola, v němž by velice pravděpodobně byl zvolen Václav Klaus.

Třetím cílem bylo pro předsedu ČSSD vnutit ODS veřejnou volbu prezidenta, což se mu také povedlo. Důvodem byla obava, že by někteří sociálně demokratičtí zákonodárci mohli volit Václava Klause. V živé paměti mělo vedení ČSSD minulou volbu prezidenta, kdy k témuž došlo. Nynější veřejnou volbou předešel Jiří Paroubek rozkolu uvnitř své strany a naopak vnesl rozkol do vládní koalice.

KSČM je jednoznačným vítězem první volby prezidenta republiky. Jejich taktikou bylo podporovat ve dvou kolech Jana Švejnara a v kole třetím se zdržet hlasování. Výsledkem mělo být to, že nebude nikdo zvolen. Tím si chtěli komunisté vynutit druhou volbu, kam by chtěli přijít se svým vlastním kandidátem. Tato na první pohled riskantní taktika vyšla straně dokonale. Tím komunisté ještě více zvýšili svoji cenu na českém politickém spektru.

Pokud budou komunisté trvat na svém kandidátovi, tak rychle seberou Jiřímu Paroubkovi všechny výhody, které o víkendu získal. Ten bude muset vyvinout značné úsilí, aby je získal na stranu Jana Švejnara. Ten je však pro KSČM nepřijatelný. Naopak v tajné volbě by se komunističtí zákonodárci mohli přiklonit k Václavu Klausovi, který by je mohl oslovit svým postojem k Německu a výhradami vůči Evropské unii.

KDU-ČSL byla subjektem, který se během volby prezidenta nejméně projevoval navenek. Ačkoli vedení strany doporučilo svým zákonodárcům volit Václava Klause, někteří z nich podpořili Jana Švejnara. Proto jsou lidovci stranou, která byla i při veřejné volbě nejméně jednotná. Ostatní strany volily podle stranického klíče.

Nejednotný postoj při volbě prezidenta souvisí s rozpolceností lidovců, kdy skupina kolem Miroslava Kalouska není příznivcem současného předsedy Jiřího Čunka. Proto je nutné na současný stav ve straně pohlížet také optikou případné mocenské změny ve vedení strany. Nicméně strana vždy oscilovala mezi levým a pravým středem politického spektra, takže ani současná nejednotná volba velké zemětřesení ve straně neudělá.

Pro druhou volbu bude postoj lidovců velmi důležitý, protože premiér Topolánek se bude pravděpodobně snažit udržet rozpolcenou koalici alespoň navenek jednotnou, k čemuž by mu mohli pomoci právě lidovci. Proto lze čekat jejich větší příklon k Václavu Klausovi, ačkoli to bude méně přijatelné pro jejich členskou základnu. Ta povětšinou nechápe, jak může silně proevpropská strana podporovat euroskeptického prezidenta.

Zelení svým vystoupením rozpoutali krizi uvnitř vládní koalice, z čehož by mohla vzniknout nová vládní krize. Neporušili sice koaliční dohodu, nicméně jejich silná slova na adresu kandidáta ODS si ještě více odcizila velké množství politiků nejsilnější vládní strany. Pro budoucnost strany je důležité, jak dopadne druhá prezidentská volba. Pokud vyhraje Václav Klaus a pozice Mirka Topolánka se tím posílí, bude to mít vážné důsledky na vztahy mezi ODS a zelenými a mohlo by to vyústit až v odchod Bursíkovy strany do opozice. A to je hlavním cílem Jiřího Paroubka v celé prezidentské volbě. Proto je logické, že zelení nadále budou trvat na Janu Švejnarovi. Avšak i jeho případný úspěch bude prohrou pro zelené, protože o to víc si znepřátelí občanské demokraty. Zelení jsou tedy logicky už nyní na straně poražených.

Jak je patrné, některé strany při první volbě získaly, některé ztratily své postavení. Vládní rozkol, který je velice výhodný pro ČSSD, je jen pokračováním krize, která začala při sestavování vládní koalice po parlamentních volbách v roce 2006. Bylo zřejmé, že šéf opozice Jiří Paroubek využije každé příležitosti k oslabení vlády. Tato příležitost se mu právě naskytla. V této krizi nemá ČSSD co ztratit, naopak velkou ztrátu může utrpět Mirek Topolánek. A to nikoli jen ve vládní koalici, ale také uvnitř své vlastní strany. Nicméně všechny dočasné výhry a prohry můžou být smazány po druhé volbě prezidenta. Největší slovo v ní budou mít lidovci a komunisté.

autor je politolog