Neviditelný pes

AKTUÁLNĚ.CZ: Paroubek, média a magické myšlení

diskuse (70)
O Jiřím Paroubkovi je známo, že velice bedlivě sleduje výzkumy veřejného mínění, ale - zdá se, přesto se podle nich neřídí. Podobně iracionálně se chová k médiím: ač je potřebuje, jako každý politik, napadá je. Otázka tedy zní, proč se tak chová a jaké to má příčiny a důsledky?

Premiér jako produkt vyprázdněné politiky
V pátek 3. listopadu - sociální demokracie, tedy Jiří Paroubek, odmítl plán prezidenta Václava Klause na uspořádání předčasných voleb a utvoření přechodné či dočasné vlády, ač ze všech průzkumů vyplývá, jak například stále zdůrazňuje Jan Hartl, ředitel STEM, že lidé nejvíce oceňují politiky, kteří přispějí k řešení konfliktů. U nás mezi voliči je nejvíce oceňovaná konsenzuální politika, a ne konfrontační, kterou již přes rok předvádí Jiří Paroubek. Jiří Paroubek postoj sociálních demokratů zdůvodňuje tím, že musí dostat také pokus o sestavení vlastní vlády, protože podle ústavy musí existovat tři pokusy, což je pravda, ale nikde není psáno, koho musí pan prezident pověřit. Logické by bylo, aby pověřil toho, kdo má v parlamentu většinu, ale nikdo takový zatím není. Jiří Paroubek touží jen po pověření, aniž vykazuje potřebnou většinu.

Vyjdeme-li z teze, že každý politik je produktem minulého desetiletí, musíme se nejprve zevrubněji podívat, co se v tomto klíčovém desetiletí s naší politikou stalo. Podle údajů STEM se právě v půli tohoto desetiletí či těsně před tím v roce 1994 dostala naše politika do krize a od té doby se nachází v období stagnace. V tomto roce naše politika ztratila na dynamickém vývoji a přestala mít odvahu ke změnám. Kvůli tomu v roce1997 byly zavedeny tzv. krizové balíčky a padl Václav Klaus jako premiér. Důsledek: od té doby lidé nevidí jasný cíl, společnost nikam nesměřuje a rozvoj společnosti se přibrzdil.

Tato situace má zase podle exaktních výzkumů, jak říká pan Hartl, vážné následky: Když se společnost bouřlivě a dynamicky vyvíjí, jako tomu bylo v první polovině devadesátých let, tak se zorientují jen lidé bystří a aktivní. A naopak, když se dostaneme do období stagnace a všechno je neměnné a na úředních místech zůstávají nebo se tam vrací lidé ze starého režimu, nejlépe na tom jsou netvůrčí, nedynamičtí lidé, kterým se dnes říká maskovacím jménem šibalové a kterých se ČSSD urychleně zbavuje, když se přijde na jejich praktiky.

Do vrcholných funkcí v politice se pak dostávají lidé, kteří nemusí mít program, ale vystačí jim jen vůle k moci, pohotovost, šikovnost, přijatelná tele-vizáž a menší problémy s bytem než soupeř.

Pan Jiří Paroubek je typickým produktem takto nastaveného politického provozu. Z průzkumů sleduje jen výsledky měření vlastní popularity. Ostatní považuje za nedůležité, jinak by musel změnit své chování. To je ale symptomem úchylky, za kterou je vždy nabobtnalé ego, které vede v závěru k osamělosti. Autoritativní typ či člověk trpící vůdcovským syndromem, který se tímto způsobem prosazuje navenek, je v ohrožení i tím, že se tento princip chování nakonec prosadí i uvnitř dotyčného jedince.

Jiří Paroubek vsadil na razanci a neústupnost. S touto kartou hraje dodnes, protože ztratil schopnost vnímat vnější prostředí jak mimo stranu, tak ve své straně a i uvnitř sebe sama, a tím destabiluzuje politickou scénu v České republice, ohrožuje svou stranu, své zdraví a posiluje komunisty, z kterých najednou dělá státotvornější stranu, než jakou je sociální demokracie.

Premiér a spirála mlčení
Lidé nechtějí být izolováni, neustále pozorují, co se kolem nich děje, a jsou schopní vnímat i ty nejmenší vzestupy a poklesy v obsahu názorů. Ten, kdo vidí, že jeho názor získává podporu, se cítí být silnější, hovoří otevřeně a nemá žádné zábrany. Každý, kdo vidí, že jeho názor ztrácí podporu, umlká. Ti, kteří hovoří hlasitě a jsou veřejně viditelní, se zdají být silnějšími, než skutečně jsou, a ti ostatní se pak zdají slabšími, než tomu ve skutečnosti je.

Vzrůstá optická a akustická iluze o reálné převaze a síle, což vede jedny k tomu, že mluví stále hlasitěji, a ty druhé pak k tomu, že nejprve opakují stále to samé, aniž poslouchají protihráče, což je stejné, jako kdyby mlčeli. A činí to tak dlouho, až jejich hlas přestane být vnímán úplně, v ryku dne zanikne. Tuto hypotézu v roce 1983 vyslovila a pojmenovala spirálou mlčení německá mediální badatelka Elisabeth Noelle-Neumannová. Dle mnohých odborníků tato teze dodnes platí. Změnilo se jen jedno: pohyb po spirále se značně urychlil. Spotřebitel médií (tento termín platí hlavně v postkomunistických zemích, kde řádně nefungují veřejnoprávní média a nemáme těžké prestižní noviny), který každý den očekává svou dávku emocí, potřebuje stále nové vzruchy. A i nebojácný silný premiér, ač po čase bude říkat ještě ostřejší výrazy, bude působit stereotypně a u spotřebitelů médií nevzbudí požadované emoce: budou si přát změnu. Změna, kterou nutně v takhle nastaveném mediálním provozu od premiéra Paroubka popmédia vyžadovala alespoň po volbách, se nekonala (nebo přišla pozdě a nebyla přesvědčivá), a proto se nutně ještě razantněji změnil pohled médií na něj.

To, co vyšlo Miloši Zemanovi, již dnes neplatí a mohou za to i reality show, které pohyb po spirále značně akcelerovaly. Je to dáno i tím, že moc v současné společnosti není už soustředěna do přesně definovaných center jako je vláda, parlament, policie, justice, média, ale je rozprostřena v celé síti komunikace společnosti. Dějinám, jak nedávno napsal historik Dušan Třeštík, již nevládnou konkrétní instituty a třídy, ale způsob mluvení o věcech, tedy diskurs, lidské sny a přání. To je ten hlavní důvod, proč zákaz třeba pořadu Bez obalu v loňském roce byl krokem, který se v důsledku vždy obrátí proti vládě a jejímu premiérovi, protože ať za tímto krokem je jakýkoliv spouštěcí mechanismus, ovlivní diskurs víc než způsob, jakým byl tento pořad natáčen. Tehdy ovlivňoval jen asi 600 000 diváků, zákaz ovlivnil miliony lidí.

Ten, kdo věří na to, že změny v centrech moci se dotýkají přímo řízení volantu dějin, věří minulosti. Všesvětová elektronická dálnice změnila již dávno i ekonomiku: kapitál nepředstavují továrny a hmotné statky, ale spekulativní kapitál, který dnes hýbe světem, to jsou běhající informace po elektronické dálnici a víc než s čísly výroby pracuje tento kapitál s očekáváním lidí, tedy s jejich ochotou a vnitřní vůlí se angažovat, která je každým zákazem snižována. Jak známo, pan premiér takových zákazů vyprovokoval víc jak v televizi, tak v rozhlase, kde kvůli němu museli odejít dva moderátoři.

Expremiér a magické myšlení
Psychiatr by v takovémto případě nejspíše hovořil o tzv. obsedantní neuróze, která se mimo jiné projevuje náchylností k magickému myšlení. Princip této úchylky je v přesvědčení a v silné víře v to, že myšlenky o určitých věcech mohou zapříčinit, že se tyto věci stanou. Této diagnóze by odpovídalo i stále opakování téhož z úst pana expremiéra - třeba o tom, že by v parlamentu získal většinu, a proto by měl dostat možnost sestavit vládu, i když nejspíš tato skutečnost existuje jen v jeho mysli, jak stvrzují představitelé ostatních demokratických stran.

Podobně i používání politické moci k vnucování vlastní vůle ostatním pomocí otevřeného nebo skrytého nátlaku (viz závazek všech poslanců volit jednotně či kauza poslance Pohanky), jinými slovy hledání viny u ostatních místo u sebe, je jedním z příznaků stejné diagnózy. A de facto tuto diagnózu potvrzuje i neschopnost číst řádně výsledky průzkumů a pochopit, jak fungují média na začátku XXI. století, a zarputilé odmítání si své selhání přiznat. Pan expremiér víc věří své představě než realitě, která ho obklopuje. Z jeho osobnosti už zůstává viditelná jen jeho vůle.

Po vládě zcela nevýrazného Stanislava Grosse díky této úchylce sice rychle získal pro stranu preference, ale nyní je ze stejných důvodů bude dále právem ztrácet. Jiří Paroubek si nakonec nejspíše třetí pokus vynutí, ale tím jen dobu bez fungující vlády s největší pravděpodobností prodlouží, což se zase může obrátit jen proti němu. To, že něco podobného je u nás možné, ale potvrzuje vyprázdněnost politiky a ztrátu odpovědnosti dotyčné osobnosti, jeho strany a celého politického provozu za vyšší celek, jako je stát a střední Evropa. Kdyby se právě v této době dokázal pan expremiér chovat jinak, mohli bychom rychle získat vyšší prestiž než mají Poláci, Maďaři i Slováci a nabourávali bychom stereotypní negativní obraz o střední Evropě ve staré Evropě. Takhle ho, bohužel, jenom potvrzujeme.

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel

zpět na článek