Andrej Babiš v pondělí znovu zopakoval větu, kterou už slyšíme roky: Agrofertu se prý definitivně vzdal. Tentokrát ji ale vyslovil za situace, kdy Evropská komise právě formálně potvrdila opak – přerušila na šest měsíců lhůtu pro proplacení unijní podpory holdingu, protože podle ní zavedená opatření tento střet zájmů dostatečně neřeší. Jde o platby ve výši 3,18 milionu eur, tedy přes 77 milionů korun. Na tak konkrétní částku je těžké odpovědět frází.

Zajímavé přitom není ani tak to, že Komise s Babišovým řešením nesouhlasí. Zajímavé je, proč s ním nesouhlasí – protože ten důvod byl čitelný už v únoru, ve chvíli, kdy Babiš do nově založeného svěřenského fondu RSVP Trust Agrofert vložil.

Fond, který nikoho neodstřihl

Komisařův dopis předsedovi rozpočtového výboru Evropského parlamentu je v jádru vlastně prostá věta zdravého rozumu, jen napsaná úřednickou češtinou (respektive angličtinou): svěřenský fond neodstraňuje osobní zájem, pokud jeho potenciálními příjemci jsou premiérovy vlastní děti a pokud premiér zároveň může spoléhat na rodinnou radu složenou právě z těchto beneficientů. Jinými slovy – majetek formálně změnil vlastníka, ale ekonomický zájem zůstal v rodině a rozhodovací kanál zůstal otevřený.

To není žádná právní kasuistika. Je to přesně ten typ konstrukce, kterou by jako nedostatečnou rozpoznal každý, kdo se někdy zabýval testem skutečného vlastnictví nebo posuzováním fit-and-proper u finanční instituce: převod na papíře bez přerušení ekonomického zájmu a kontrolního vlivu test neprojde. Otázka nikdy nezněla, kdo je zapsaný jako vlastník. Otázka zněla, kdo z toho má prospěch a kdo o tom rozhoduje. Na obě otázky fond odpovídal pořád stejně, jen s jinou hlavičkou.

Argumentace jako výsměch

Nejpozoruhodnější na Babišově reakci není odmítnutí Komise, ale způsob, jakým reaguje. Řekl, že Agrofert nevlastní, že ho postoj Komise k jeho střetu zájmů nezajímá, a naznačil, že unijní úředníci dávají prostor české opozici a médiím. Tři věty, tři různé úniky – právní (“nevlastním“), osobní (“nezajímá mě“) a konspirační (“dělá se to kvůli opozici“). Žádná z nich se ale ani na okamžik nezabývá tím, co Komise skutečně napsala: že příjemci fondu jsou jeho potomci a že portfolio zná. To je fakticky tvrzení o struktuře vlastnictví a kontroly, ne o politických sympatiích bruselských úředníků. Odpovídat na věcnou analýzu narativem o spiknutí není vyvrácení argumentu – je to jeho obcházení.

Agrofert se navíc k věci odmítl vyjádřit vůbec, což ve chvíli, kdy je na stole konkrétní částka a konkrétní právní zdůvodnění, samo o sobě něco říká.

Proč na tom záleží víc než na jednom premiérovi

Dalo by se namítnout, že jde jen o dalších 77 milionů korun v moři unijních dotací a o politika, který podobné spory vede od svého nástupu do funkce. Jenže přesně v tom je problém: mechanismus, který Komise právě odmítla, je typová ukázka toho, jak se dá – nejen v Česku – obcházet pravidlo o střetu zájmů kosmeticky, ne skutečně. Pokud by se rodinný svěřenský fond s beneficienty z řad potomků a s poradní radou z jejich středu počítal za dostatečné řešení, byl by to návod, ne precedent výjimky. Právě proto Komise trvá na tom, co bylo zřejmé od prvního dne: papírová změna vlastníka bez přerušení ekonomického zájmu střet zájmů neřeší, jen ho oddaluje o jednu vrstvu byrokracie.

Babiš možná Agrofert skutečně „nevlastní“ v tom úzkém, notářsky ověřitelném smyslu slova. Ale otázka, kterou si evropské právo klade, nikdy nebyla o vlastnickém listu. Byla o tom, komu konstrukce reálně slouží. A na tu si evidentně odpověděla sama Komise – v dopise, který Agrofert odmítl komentovat a který premiér odbyl poukazem na spiknutí opozice s Bruselem.