V souvislosti s vraždou tří našich vojáků z rukou atentátníka v blízkosti základny v afghánském Bagrámu se vyrojily komentáře zpochybňující smysl probíhajících misí a v některých případech i samotné naší role v NATO.

Objevují se otázky „Za co umírají čeští vojáci v Afghánistánu?“, v radikální podobě se setkáváme dokonce k přirovnání našich vojáků v Afghánistánu k žoldákům. Je tato kritika naší vojenské účasti v Afghánistánu (a nejen tam) namístě?

Předně je třeba zodpovědět otázku, proč vůbec dnes vojska NATO bojují v Afghánistánu proti islámským teroristům z hnutí Taliban.

Příčina války proti terorismu v Afghánistánu

Podíváme-li se do nedávné minulosti, zjišťujeme, že USA a další západní spojenci tuto válku rozhodně nechtěli, celá politika USA v 90. letech pod vedením Billa Clintona byla o stahování se z válečných konfliktů a ustupování stále sílícímu islámskému terorismu. USA odešly z některých zemí Blízkého východu včetně Afghánistánu, kde se po svržení prosovětské komunistické vlády ujímá moci Talibán. A podobně jako islámský stát zavádí a krutě vynucuje terorem a nejrůznějšími vraždami přísné dodržování islámských zákonů v porovnání s dalšími okolními muslimskými státy. Hlavním pilířem vládnoucího Talibánu je tehdy nenávistná islámská ideologie bojující proti Západu a jeho hodnotám.

K nenávistné rétorice vládnoucího Talibánu se přidává ještě podpora a financování teroristické organizace Al-Kajda ve formě nejrůznějších výcvikových středisek pod vedením Usámy bin Ládina. Tito islámští fanatici jsou poté posíláni do celého světa do boje proti „zkaženému Západu“. Nebojují regulérním způsobem, jejich klíčovou zbraní je osobní víra v zažehnutí celosvětového džihádu v boji proti „hlavnímu Satanovi“, jak USA nazývají.

A co v této době dělají USA? Vše monitorují, ale nechtějí jakkoliv zasahovat do vnitřního dění v Afghánistánu. Tím ale bezděčně vliv a moc Al-Kajdy nesmírně posilují a tato netečnost pak vyúsťuje v tragédii teroristického útoku 11. září 2001, kdy se čtyřem skupinám islámských teroristů podaří unést čtyři letadla a se dvěma z nich zaútočit na tehdy nejvyšší mrakodrapy v New Yorku („dvojčata“), jejichž následné zřícení má za následek téměř 3.000 nevinných životů.

Teroristická síť Al-Kajdy jedná i v Evropě a uskutečňuje dosud nejkrvavější atentát na evropské pevnině ve španělském Madridu v roce 2004, při kterém umírá kolem 200 nevinných lidí.

Vláda George W. Bushe v reakci na útok z 11. září v Afghánistánu zasahuje ještě ten samý rok a během pár let se daří původní teroristickou organizaci Al-Kajda i s jejími výcvikovými tábory rozprášit. Vojenská akce je schválena velením NATO jako obranná reakce na napadení jednoho z členských států (USA) a naše armáda se na boji proti islámskému terorismu podílí svou účastí kolem 200 vojáků.

A výsledek po 17 letech? Vláda v Kábulu (hlavním městě Afghánistánu) je příliš slabá, prolezlá korupcí s malým vlivem mimo hlavní město. Tato situace je umocněna stále ještě existujícímu převládajícím kmenovým způsobem soužití, který ve spojení s dodržováním přísných islámských pravidel a společenských norem v některých oblastech brání ekonomickým a společenským reformám.

Naši vojáci a smysl vojenské mise v Afghánistánu

Vrátíme-li se k otázce na začátku, za co bojují naši vojáci v Afghánistánu, je správnou odpovědí ZA NAŠI BEZPEČNOST. Pokud by NATO pod vedením USA nezlikvidovalo fundamentalistický islámský režim v Afghánistánu, docházelo by k masivnímu vývozu islámského terorismu po celém světě a v tomto případě by se nejednalo jen o „amatéry“ nasedající do „splašených dodávek“, jak jsme to zažívali v posledních dvou letech, ale o profíky Al-Kajdy, jak se ukázalo při krvavých jatkách v Madridu v roce 2004.

Ano, je legitimní se ptát na efektivitu vojenské akce v Afghánistánu, na což máme jako účastníci právo, můžeme i dávat nejrůznější doporučení, ale je diskutabilní nyní v době probíhajících bojových operací zpochybňovat naši účast, poněvadž svou účastí dokazujeme, že stojíme pevně na straně demokracie a že jsme ochotni pro obranu svobody také něco učinit.

Hodně často se zapomíná a někdy i záměrně směšuje role NATO a EU. NATO je na rozdíl od EU vojensko-politický blok, kde jakákoliv rozhodnutí podléhají souhlasu jeho všech členů. Odmítnutí jen jednoho ze členů NATO znamená zamítnutí navrhovaného rozhodnutí nebo postoje, popř. vojenského zákroku. V souvislosti s fungováním NATO se vynořují některé otázky k jeho budoucímu směřování, popř. se občas vynoří třecí plochy mezi některými jeho členskými státy, jako je například Turecko a Řecko. Nesmíme se divit, NATO vzniklo za jiné mezinárodně politické situace, což nemění na faktu, že ještě nikdy v historii nebyla Česká republika součástí nejsilnějšího vojenského bloku na světě s právem veta.

Zahraniční mise, příčina slabosti naší armády?

Objevují se i obvinění, že zahraniční mise našich vojáků zapříčiňují slabost naší armády zde v Česku, proto bychom se podle těchto „odborníků“ měli soustředit na budování armády zde doma. Většinou je tento argument smíchán do slaďoučce namíchaného koktejlu „hájení naší suverenity“.

V tom případě mám dotaz: Jak zahraniční mise brání rozvoji a růstu naší armády? Zahraniční mise mohou za to, že dnes vydáváme pouze kolem 1 % HDP na armádu, že jsme po letech neustálého snižování výdajů na obranu za uplynulé čtyři roky nebyli schopni nakoupit dvanáct nových víceúčelových vrtulníků? Zahraniční mise mohou za to, že armáda ČR je za posledních dvacet let poddimenzovaná?

A mimochodem, co bojové zkušenosti, osvojení si té nejmodernější techniky? To vše zahraniční mise našim vojákům umožňují, tyto bojové zkušenosti přímo z terénu jsou neocenitelné a mohou je pak předávat dále.

A kritika finančního ohodnocení našich vojáků na misích? Naprosto bezpředmětná, je logické, že naši vojáci mají při plnění zahraničních misí vyšší plat než doma.

Mnohem podstatnější je naše pieta a úcta k padlým vojákům. V těchto dnech, po pohřbech našich vojáků, by národ měl být stmelený a vážit si těch, kteří jsou ochotni za NAŠI SVOBODU dát to nejcennější, své životy.

Převzato z blogu autora s jeho svolením