Jsem úředníkem velké Společnosti páchající „ dobro“, v čemž jí, ale jen trochu brání, trvalá zadluženost. Přijde za mnou souzený a odsouzený muž s nabídkou peněžního daru pro Společnost , pocházejícího snad ze zamčené pokladny, co mu byla při trestním řízení zabavena, neotevřena a po propuštění vrácena.

Trestní řízení se týkalo jiných peněz než mohly a nemusely být v pokladně.

Muž za svůj dar nic nechce, ani já nic za zprostředkování nedostanu a uzavřeme na to smlouvu. Její plnění se předpokládá na úrovni plnění jiných smluv.

Poradím se před smlouvou s odborným okolím, zda je to možné, ne zda je to vhodné, ale možné! To mi řekne, že Společnosti nic nehrozí, k ničemu ji nezavazuje, je to pro ni nic víc a nic méně, než velký dar.

Moji nepřátelé, jinak strážci čistoty, pokud se nejedná o ně samé, ale vyrukují s tím, že v pokladně možná byly peníze z jiné trestné činnosti, tedy „ špinavé“ a pro Společnost nepřijatelné. Problém je ve slůvku „ možná“.

Společnost mě propustí, aby si neposkvrnila tvář, byť si dar vesele užívá. A já jsem obžalován z trestného činu s návrhem trestu u dárce, skoro jako za genocidu.

U trestných činů musí být prokázán úmysl a zavinění.

Mé úmysly byly čisté, osobní prospěch nulový a zavinil jsem jen to, že Společnost s darem dodnes nakládá jako se svým. Ti, co měli na dar stejný názor, jsou spolupachatelé, co se se mnou spřáhli s cílem obohatit Společnost.

K prevenci podobných trestných činů bude třeba zřídit Úřad pro prověřování čistoty darů a zajistit, aby k jakýmkoliv darům byla vždy připojeno „čestné prohlášení“, že peníze jsou nabyty čestně , poctivě a v potu tváře. Asi tisícovka úředníků prohlášení prověří a zabaví nedostatečně čisté dary tak, že se promění z darů na pokuty. I zaměstnanost se zvýší.

Zdá se vám to jako hovadina? Mně taky!

Nebude třeba Trestní řád, stačí dodržování zásady: „ Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“

Klaus prý kdysi prohlásil: Neznám špinavé peníze. Že by měl pravdu?