Pokud se ptáte co, tak ty oslavy 28. října, kolem kterých budou mít různí političtí funkcionáři a mluvící hlavy, když prominete výraz, který kdysi říkala naše sousedka, která 28. říjen osobně zažila, „keců jak opice chcanek“. To zase bude mlácení prázdné slámy, řečí o ničem, a jak zpíval Karel Kryl: „…vpředu klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém…“ Jen tu vdovu po hrdinovi už tam mít nebudeme, protože ty už jsou všechny spolehlivě mrtvé. A tak se bude za naprostého nezájmu obyvatelstva slavit vznik Československé republiky a jako vždy pro jistotu se bude zapírat to, o čem by se mělo mluvit. A známí bafuňáři a političtí vyklouzové budou řečnit o hrdinství, přičemž velká část posluchačů vlastně nebude vědět, o co vlastně jde.

Zkuste si někdy udělat takový vlastní průzkum informací a názorů mezi známými i náhodně potkanými. A zjistíte, že většina lidí netuší, proč se vlastně slaví 28. říjen a proč zrovna roku 1918. Pokud si někdo vzpomene, že je to den výročí vzniku Československé republiky, tak u značné části mladších občanů dojde na přetřes otázka, proč vlastně slavíme stát, který už není. Na to je těžká odpověď. Když to zkusíte vysvětlovat, tak narazíte většinou na nepřekonatelnou zeď neznalostí, případně výsledek desetiletí produkovaných lží o Československu a jeho vzniku vůbec. Základem toho, a to od nejstarší generace až po dnešní školní mládež, je implantované přesvědčení, že Češi nikdy nikde nebojovali. Na tom se už se i za první republiky podíleli naši tehdejší politici tím, že marginalizovali anebo zapírali účast českých a slovenských vojáků v první světové válce na straně Rakousko-Uherska, aby přehnaně oslavovali legionáře. To bylo pochopitelné z hlediska toho, že bylo potřeba vybudovat nějakou vojenskou tradici bojovníků za Československo, ale bylo to poněkud politicky neprozíravé, protože velikou část národa, která se v první světové války osobně zúčastnila, jaksi „vymazali“. Mimochodem, dodnes prakticky z paměti národa odstranili vzpomínku na skutečnost, že vyhlásit ČSR nebylo jen tak. Nejprve bylo potřeba skutečně ovládnout, to znamenalo vojensky obsadit a dobýt, zpět vzbouřené a odtržené „německé provincie“. Ty se odmítly připojit k ČSR a vyhlásili se jako „Provinz Deutschböhmen“ složená ze dvou částí „Deutschböhmen“ s hlavním městem Reichenberg (Liberec) a „Provinz Sudetenland“ s hlavním městem Troppau (Opava).

Tyto pohraniční části Čech a Moravy se přihlásily jako součást „nového Rakouska“ – „Republik Deutsch-Österreich“. Tento stát oficiálně existoval v letech 1918 až 1919. Síly čs. legií a malého zbytku českých vojáků rakouské „zeměbrany“, která přešla na stranu ČSR, by na násilné obsazení odtrženeckých provincií, které měly i vlastní vojsko zvané Volkswehr s cca 6700 muži, nestačily. Na to bylo potřeba, aby Masaryk a Štefánik přesvědčili italskou vládu, aby umožnila přesun 20 000 italských legionářů ovšem posílených 60 000 italskými zajatci – Čechy a Slováky – z Itálie do nově vzniklé ČSR. Italové je plně vyzbrojili a našinci si vynutili průchod přes Rakousko domů. Po dobytí Sudet pak tato armáda spolu s dalšími dobrovolníky – bývalými zajatci – osvobodila v krvavých bojích s Maďary a maďarskými bolševiky Slovensko.

Obr.: Italští legionáři a domobranci na mostě v Bratislavě, 1919

To vše, ta neznalost a vymytí mozků protičeskou propagandou má dopad až dodneška. Takže když přijde řeč na naši armádu a na to, že svět se kolem nás rychle mění a válčí se veřejně na Ukrajině a potajmu v západní Evropě s islamisty, tvrdí většina dotazovaných, zvláště mladých, že zavedení povinné vojenské služby u nás nikdy nebylo nebo že je to bolševický vynález. A když už by se něco mělo zavést, tak by stačilo tak 20 000 vojáků. Božská prostoto!

A položím-li otázku ohledně účasti Čechů a Moravanů z Českých zemí v první světové válce vsadím se 100:1, že narazím na další historickou negramotnost. Většinou netuší nic o tom, že bylo v 1. světové válce Rakousko-Uherska, v době, kdy bylo v zemích bývalé Koruny české 6 milionů 458 000 Čechů, povoláno do rakouské armády 978 000 česky mluvících obyvatel a z nich neuvěřitelných 150 000 na bojištích padlo. (Čísla se v různých statistikách různí, podle toho, jak je kdo počítán za Čecha. Národnost se tehdy ve statistikách určovala podle „obcovací řeči“, takže někde se udává cca 10 milionů obyvatel a 1 milion čtyři sta tisíc našinců povolaných do rakouské armády).

Východní fronta v roce 1914

Většina absolventů komunistických i dnešních tzv. demokratických základních a středních škol na vás bude nevěřícně zírat a vykřikovat, že to není možné. Pokud dodáte, že podle dokumentů rakouské armády zůstalo po této válce ještě dalších 276 000 těchto vojáků nezvěstných s tím, že nejméně 50 % z nich bylo mrtvých, jelikož se jejich tělesné pozůstatky nikdy nenašly, dočkáte se přinejmenším udiveného pohledu a většinou nesouhlasných výkřiků. Na konstatování, že v každé druhé vesnici a městečku v Čechách jsou dodnes památníky na tyto padlé, většinou udiveně sdělí, že si jich dodneška vůbec nevšimli. To, že se o nich nic neučili ve škole je samozřejmé.

Ta historická a politická negramotnost, která po politickém upozadění českých vojáků v rakouských uniformách a jejich podílu na vzniku ČSR, pro další generace hlavně zapříčinila německá nacistická propaganda, která přesahovala dlouho do komunismu, byla totiž tiše komunisty podporována, a také samotná komunistická propaganda. Lži, pomluvy a překrucování faktů se v dnešní době spojily po roce 1989 s módní vlnou „oikofobie“ – (záporné životní pocity, strach, odpor až averze a nenávist vůči vlastnímu domovu, vlasti, národní kultuře a duchovnímu dědictví vlastní společnosti) a jsou dodnes vtloukána médii a politiky do českých hlav a zůstávají tam jako hřeb. Obě totality se strašlivě obávaly, stejně jako dnešní eurohujeři, že by Češi mohli zjistit, že nejsou žádnými zbabělým národem. Toho si byl dokonce vědom i Hitler, když odmítal přes naléhání K. H. Franka a německých generálů povolat česky mluvící obyvatele protektorátu do Wehrmachtu a SS.

No, u nás dodnes těmto pomluvám o neschopnosti a zbabělosti našeho národa věří kde kdo.

V dnešní době je znalost vlastních dějin důležitá. V televizi, v novinách, v rozhlase a na různých diskusních fórech slyšíte miliony různých řečí o válce na Ukrajině, ale prakticky nikdy nezaslechnete ani jediné slovo, že se bojuje na území, na kterém probíhaly obrovské boje mezi na jedné straně německou a rakousko-uherskou armádou a na druhé ruskou carskou a posléze i bolševickou armádou už za 1. světové války a těsně po ní (polsky wojna polsko-bolszewicka, únor 1919–březen 1921), o druhé světové válce nemluvě. Čtvrtinu až třetinu vojáků v 1. světové válce na „ruské frontě“ v rakousko-uherské armádě tvořili Češi. V ruské armádě ovšem bojovali jiní Češi, často zajatci či přeběhlíci, proti Rakousku a Německu.

První světová válka vypukla 28. července 1914 a první jednotka českých dobrovolníků bojujících na straně Ruska byla slavnostně ustanovena na sofijském náměstí v Kyjevě na den sv. Václava již 28. září 1914. Dneska říct, že Češi statečně bojovali na straně Ruska proti Německu a Rakousku-Uhersku, je prakticky nemožné. Protože se okamžitě dostanete na seznam nežádoucích osob „persona non grata“. A to, že se místa bojů mezi dnešním Ruskem a Ukrajinou a místa, která ruská armáda nepřetržitě bombarduje, kryjí s místy, kde bojovali Češi v rakouských uniformách často proti Čechům v ruských uniformách se také moc nerozmazává. Dokonce jsme došli tak daleko, že jako nevhodnou informaci považují mnozí hlídači dnešní politické korektnosti i skutečnost, že v listopadu 1943 Československá tzv. Svobodova východní armáda osvobodila Kyjev.

Říká se, že kdo nezná svoji minulost, bude si ji muset zopakovat. A protože dnešní oficiální propaganda a školní výuka prakticky znemožňuje vědět něco o tom, proč a jak Československo vzniklo, a vzhledem k tomu, jak rychle se mění politická mapa Evropy (třeba za posledních 30 let), bylo by dobré se o tom něco dozvědět. Dnešní narativ, že Češi byli vždycky zbabělci a nikde nebojovali a že Rusové jsou naši odvěcí nepřátelé a bude tomu tak, jak říkali komunisté: „na věčné časy a nikdy jinak“, je mírně řečeno, překrucování skutečnosti. Bylo by dobré podívat se, už jen třeba na první světovou válku. Kde Češi a Čechoslováci bojovali jak proti Rusům, ale tak na jejich straně, jako legionáři proti bolševikům, ale také jako příslušníci bolševické Rudé armády. Historickou pikantností je také to, že československé legie na jedné straně společně s bolševickou Rudou armádou vybojovali proti Německu a Rakousku slavnou bitvu u Bachmače, (8.–13. března 1918) , ale i to, že tzv. českoslovenští „Kornilovci“ (Lavr Georgijevič Kornilov – ruský carský a bělogvardějský generál) bojovali jako součást tzv. bělogvardějské armády, aby nakonec pomohli na žádost Rumunska v roce 1918 udělat pořádek v naprosto rozloženém rumunském státě atd.

Legionáři také mimořádně úspěšně bojovali proti bolševikům na sibiřské magistrále, bojovali také v Rakousku-Uhersku, Německu, Francii a Itálii (tam ovšem Čechoslováci bojovali na obou stranách).

Těch 45 let, kdy jsme byli po roce 1948 ruskou kolonií, nelze zapomenout. Po roce 1989 se zdáli být Rusové ve východní a střední Evropě „vyřízení“. Posledních deset let tomu je jinak. Zdá se, že nejen mnohým na Západě je to dnes jedno, - viz volby do Evropského parlamentu, postoje voličů a vlád Slovenska, Maďarska a také Rakouska, ale nějak se na to „zapomíná“ i u nás. Proč? Objevilo se nové šílenství Green Dealu a genderu, a také hrozivé nebezpečí islamizace Evropy a všechno je jinak. Ale dnešek, Evropská Unie a válka na Ukrajině a íránsko-izraelská válka nejsou celé dějiny a neměnná dějinná konstanta do budoucnosti.

O minulosti, na kterou zapomínáme, jsem napsal knihu „Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami – Češi a Slováci 1914–1920“. Vím, že čtenáři Neviditelného psa jsou spíše starší a střední generace a jsou vzdělaní a sečtělí. Doporučuji jim pořídit mou knihu především svým potomkům. Pokud jsou ochotni číst. A tak jim umožnit získat možná zapomenuté informace, které jim pomohou orientovat se v tom, proč vlastně slavíme 28. říjen 1918, proč máme neustále zvláštní vztahy se Slovenskem (až na úplného mimoně Petra Fialu) a připravit se také na to, co se může do budoucna stát.