K státnímu svátku si nalijme čistého českého národního piva: rádi si svět malujeme černobíle, hloupé velmoci a osvícené malé národy. Jenže tato legenda o „mravní převaze slabých“ je pohodlný mýtus, který nás zbavuje skutečné odpovědnosti. Svět se neskládá, i když by bylo velmi pohodlné si to tak přestavovat, z hloupých velmocí, které můžou všechno, a chytrých malých národů, které ne(z)můžou nic.

Rádi si svět rýsujeme jednoduše. Ve zjednodušených mapách moci a morálky je vždy snadné se orientovat: na jedné straně stojí „velmoci“ (nejčastěji Rusko, USA, Čína, Německo), tedy ti silní, hluční, domýšliví a často hloupí, na druhé „malé národy“, jako jsou Češi, Moravané, Slezané a Slováci, v nichž se údajně skrývá pravá moudrost, rozum, mravní cit a jakási civilizační čistota. Fungování světa se však těmto romantickým národním představám většinou až zas tolik neklaní. Svět se neskládal a neskládá z hloupých velmocí a chytrých malých národů, a kdo tomu věří, propadá falešné iluzi, která mu sice dodává trochu sebeúcty, ale bere mu odpovědnost.

Romantická dichotomie

Malý (český) národ, který se cítí obklopen mocnými, si hledá morální kompenzaci za svou bezmoc. Vytváří si obraz sebe sama jako nositele „lepší civilizace“, která možná nemá tolik tanků, dronů a supermoderních stíhaček, ale zato prý duši a cit. Jenže uvedený útěšný mýtus o „mravní převaze malých“ se stává narcistní pastí.

Zbavuje nás nutnosti přemýšlet, jaké struktury moci, zájmů a kompromisů skutečně utvářejí náš svět. Dělá z politiky moralistní divadlo, v němž se role rozdávají předem: velmoci jsou špatné, malé státy dobré, a tím je vyřešeno vše. Svět je však dnes mnohem složitější. Velmoci, jakkoli agresivní, nejsou monolity hlouposti či zla. Jsou to civilizační organismy složené z nespočtu proudů, zájmů, intelektuálních i morálních napětí.

Ani malé státy nebyly a nejsou žádné ostrůvky čistoty. I v nich působí korupce, populismus, tupá ideologie a malá ochota přiznat si spoluzodpovědnost za globální dění. Když český, moravský nebo slovenský politik s pýchou hlásí, že „malý národ nemůže nic ovlivnit“, ve skutečnosti tím jen ospravedlňuje vlastní pohodlnost a intelektuální lenost. Být malý neznamená být bezmocný, ale že je třeba hledat jiné formy moci, než které se měří počtem zbraní nebo rozlohou.

Romantická dichotomie mezi „hloupými velmocemi“ a „moudrými malými“ navíc vede k infantilnímu vidění světa. Namísto porozumění systému, v němž jsme všichni propojeni, si vytváříme planě moralizující lacinou pohádku, v níž si můžeme udržet iluzi, že za vše mohou „ti velcí“.

Jenže ani malý národ není nevinný: je součástí řetězců ekonomických, kulturních i ekologických závislostí, které formují dnešní planetární civilizaci. Vina ani odpovědnost se nedají lokalizovat, jsou rozptýlené, a právě tato rozptýlenost je možná největším morálním problémem současnosti.

Realita namísto mýtů

Malé národy často mluví o „národní hrdosti“, ale zapomínají, že hrdost bez kritické reflexe je jen další formou provincialismu. V duchu staré habsburské ironie lze říct, že malý národ, který se utěšuje svou „moudrostí“, bývá stejně směšný jako velmoc, která se opájí svou „velikostí“. Oba se klaní mýtu, nikoli realitě. Skutečná moudrost by měla spočívat v tom, že odmítneme pohodlné zkratky a budeme vidět svět jako celek naplněný rozpory, v němž nejsou žádní čistí andělé ani výluční viníci.

Svět se opravdu neskládá z hloupých velmocí a chytrých malých národů. Skládá se z lidí, z jejich strachů, zájmů, nadějí i omylů. Až když tuto jednoduchou pravdu přijmeme, možná pochopíme, že etika a rozum nejsou výsadou velikosti ani malosti, ale odvahy vidět svět bez mýtů, jakkoli pohodlné by byly. Hezký státní svátek!

Psáno pro Lidové noviny, autorův blog Legendární medvěd je zde.