Jednou z nejvýznamnějších událostí roku minulého bylo nepochybně zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Podle jeho prvních povolebních prohlášení by pak měl být ten letošní rokem výrazných změn. Bude tomu opravdu tak?

Donald Trump v nich přislíbil, že odstoupí od pařížské klimatické dohody, bude razantně postupovat proti jakýmkoliv projevům cenzury, genderové ideologii a všem těm woke nesmyslům, ochrání hranice před ilegálními migranty a udělá potřebné kroky k ukončení války na Ukrajině. Jinými slovy vyhlásil návrat od iracionality ke zdravému rozumu a stopku ideologickým zásahům do ekonomiky. Což pochopitelně vyvolalo naděje a očekávání u podobně smýšlejících lidí i mimo USA.

Tato očekávání jsou velká, což sebou samozřejmě nese i obdobně velké riziko zklamání, pokud nebudou naplněna. Přiznejme si však otevřeně, že u nás na starém kontinentě jsou tato očekávání pro tuto chvíli nereálná a pohybují se v kategorii zbožných přání. Ono „společenské kyvadlo“, které je v současnosti velmi vychýlené do strany levicově progresivistické, se tak bude tímto směrem pohybovat nadále. Snad jen pomaleji. Aby však došlo ke zvratu a začalo se vracet do rovnováhy, musely by nejdříve polevit síly, které jej do této extrémní polohy tlačí. Podobně jako před čtyřmi desítkami let, když v Moskvě do křesla nejvyššího světového soudruha usedl Michail Gorbačov.

Možná někoho napadá, jestli není nástup Donalda Trumpa také tím okamžikem zlomu a jakýmsi začátkem konce progresivistické ideologie. Obávám se, že tomu tak není. Tenkrát byla totiž přeci jenom jiná situace. Komouši lezli drtivé většině lidí žijících v komunistickém bloku krkem a Východ prohrával drtivě svůj souboj se Západem i na poli ekonomickém. Dnes se však teprve začínají projevovat první viditelnější dopady zpackané „zelené politiky“ jako jednoho z pilířů progresivismu. Jediným jejím výsledkem je totiž raketové zdražení energií a s ní spojená ztráta konkurenceschopnosti firem ze zemí EU. A když k tomu přidáme ještě přeregulovanost podnikatelského prostředí, tak není divu, že firmy utíkají do zemí, kde se ještě podnikat dá.

Ekonomika EU se zkrátka řítí do zdi a bruselská vrchnost místo šlapání na brzdu ještě přidává plyn. Signály, že je něco špatně, však již začínají být nepřehlédnutelné. V problémech se totiž začíná ocitat i poslední odvětví, které za něco stálo – automobilový průmysl. Kdo by si ostatně pomyslel, že se budou v Německu zavírat automobilky.

Lidé to však zatím příliš nepociťují, protože je stále kde brát a kdyby náhodou nebylo, tak tu jsou stále ještě rotačky elektronických peněz. Což je podle mne důvod, proč zatím ani u nás, ani i v dalších zemích EU není vidět žádná zřetelná většina společnosti dávající jasně najevo, že už má progresivistů plné zuby. A naopak v nich je stále poměrně silná skupina lidí, kteří jejich politice tleskají a věří tomu, že svobodnou společnost lze vybudovat omezováním svobody (třeba zaváděním cenzury balené do hávu „boje proti dezinformacím a nenávisti“) a k ekonomické prosperitě se dá proregulovat.

Pan prezident Václav Klaus tak měl podle mne pravdu, když tvrdil, že společenská nálada a touha po změně se ani vzdáleně nepodobají roku 1989, ale spíše 50. letům, kdy bylo nadšených podporovatelů komunistického režimu také stále ještě hodně. I když s tím druhým bych si přeci jen dovolila nesouhlasit. Podle mne je dnešek podobný spíše období mezi lety 1945-48, kdy sice ještě existovala relativní svoboda, ale ta byla postupně oklešťována, neexistoval volný trh a komunisté byli na „pochodu institucemi“, aby to pak celé vyvrcholilo 25. únorem 1948. Podle mne nás tedy ta „50. léta“ teprve čekají.

Naštěstí však platí ono okřídlené „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“, takže doufejme, že tak daleko to nedojde. Ostatně rok 2025 o dalším vývoji hodně napoví. I když jen za oceánem. U nás si na změnu budeme muset ještě počkat. A nepřinesou ji ani podzimní parlamentní volby. Ono totiž i nové osazenstvo Strakovky bude pouhým vykonavatelem toho, co rozhodne vrchnost v Bruselu. Takže by muselo dojít ke změně kurzu především tam. Nechce to však žádného nového Gorbačova.

Ale Margareth Thatcherovou…

Psáno pro deník TO