Orwellův román 1984 není jen varováním před cenzurou. Je také varováním před mocí, která společnosti vnucuje cizí myšlenkový rámec a bere jí právo posuzovat svět vlastní zkušeností.

George Orwell se dnes často připomíná v souvislosti se sledováním, cenzurou a přepisováním dějin. To všechno v románu 1984 skutečně je. Jenže hlubší význam knihy spočívá jinde. Orwell nepopisuje pouze společnost, v níž se nesmí říkat pravda. Popisuje společnost, které je vnucován celý nový způsob chápání skutečnosti.

Strana v Orwellově románu nechce jen poslušnost. Chce změnit jazyk, paměť i hranice myslitelného. Newspeak proto není jen slovníkem totalitní byrokracie, ale nástrojem, jak zúžit samotný prostor myšlení. Kdo ovládne jazyk, neovládá jen řeč. Ovládá i hranice toho, co se ještě dá říci, a časem i toho, co se dá myslet.

Právě tím je Orwell zajímavý pro dnešek. Nežijeme v Oceánii, nemáme Ministerstvo pravdy a nikdo každé ráno centrálně nepřepisuje noviny. Existuje však jiný, měkčí mechanismus: tlak na přijímání myšlenkových rámců, které nevyrůstají z místní zkušenosti, ale přicházejí hotové zvenčí.

Tyto rámce se dnes zpravidla nešíří rozkazem. Přicházejí přes mezinárodní instituce, vlivové organizace, granty, expertní zprávy, právní harmonizace, akademický jazyk, sdělovací prostředky i cizí kulturní produkci: filmy, seriály, publicistiku, sociální sítě a jazyk velkých platforem. Neprosazují se jako výslovná ideologie, ale jako samozřejmé pozadí příběhů, emocí, vzorů chování a běžného slovníku. Společnost často nejprve převezme slova, obrazy a citové reakce; teprve později zjistí, že s nimi převzala i celý cizí rámec.

Česká společnost má přitom vlastní myšlenkový rámec. Nevznikl náhodou. Je výsledkem zkušenosti malého národa, který byl opakovaně vystaven tlaku velkých ideologií, cizích mocí, úředních pravd a vznešených slov, za nimiž se často skrývala obyčejná moc. Proto má české prostředí sklon k ironii, skepsi a praktickému dotazu: opravdu tento problém existuje, nebo byl jen úředně vyroben?

Tomu se říká zdravý český rozum. Není to dokonalá filozofie ani ucelený systém; někdy může být přízemní či přehnaně opatrný. Je však zakořeněn v místní zkušenosti. Proto dokáže často rychle poznat, že určitý cizí rámec sice zní učeně, moderně a morálně vznešeně, ale v českém prostředí nedává dobrý smysl.

Cizí myšlenkový rámec nemusí být nesmyslný sám o sobě. Může být odpovědí na skutečné problémy jiné společnosti, její dějiny nebo sociální poměry. Nesmyslným se stává teprve tehdy, když je mechanicky přenesen tam, kde tyto předpoklady neexistují. To, co je jinde odpovědí na reálný problém, může být u nás jen ideologickou kulisou.

Když česká společnost některé importované pojmy odmítá, nemusí to být zaostalost ani provinčnost. Může jít o racionální reakci na nekompatibilitu dvou různých zkušeností. Lidé nový jazyk někdy neodmítají proto, že mu nerozumějí, ale proto, že mu rozumějí až příliš dobře: poznávají, že jejich realitu nepopisuje, nýbrž nahrazuje.

Ještě důležitější je něco jiného. Pokud určitý rámec v českém prostředí selhává právě proto, že je nekompatibilní s místní zkušeností, nelze čekat, že se sám od sebe oslabí. Ve svém původním prostředí totiž může působit přirozeně. Po přenesení jinam jej navíc mohou dál nést instituce, média, kulturní produkce, granty, kariérní mechanismy, právní závazky a mezinárodní tlak.

Myšlenkové rámce samy nic nepochopí. Nezastaví se tím, že v jiné zemi narazí na jinou zkušenost. Šíří se tak dlouho, dokud mají své nositele. A čím méně jsou v místním prostředí přirozeně přesvědčivé, tím více potřebují administrativní, mediální, kulturní a morální podporu.

Místo argumentu pak přichází školení. Místo diskuse metodika. Místo pochybnosti nálepka. Místo vlastní zkušenosti obraz cizí společnosti, vydávaný za univerzální skutečnost.

To je dnešní orwellovský moment. Ne v tom, že by někdo výslovně zakazoval český zdravý rozum. Spíše v tom, že ho stále častěji označuje za morálně podezřelou překážku správného myšlení. Kdo se ptá, zda určitý problém v české společnosti skutečně existuje, není brán jako člověk kladoucí legitimní otázku. Je podezírán, že problém popírá. Kdo říká, že určitý pojem u nás nemá stejný obsah jako v západní Evropě nebo ve Spojených státech, není považován za člověka upozorňujícího na rozdíl zkušeností. Je označen za někoho, kdo se nechce přizpůsobit.

Tím se mění povaha veřejné debaty. Už nejde jen o spor, jak určitý problém řešit. Jde o spor, zda má místní společnost vůbec právo popisovat svou vlastní realitu vlastními slovy.

Má právo říci, že tento problém u nás nevypadá takto? Že tento pojem do českého prostředí v této podobě nepatří? Že právní harmonizace nemá znamenat přijetí cizí společenské diagnózy?

Pokud toto právo ztratí, neztrácí jen část politické suverenity. Ztrácí schopnost myslet sama sebe.

Česká společnost nemusí odmítat všechno, co přichází zvenčí. To by bylo nerozumné. Každá živá kultura se učí, překládá, přebírá a mění. Rozdíl je ale mezi přijetím a vnucením. Přijetí znamená, že cizí myšlenka je porovnána s místní zkušeností a upravena podle skutečných problémů. Vnucení znamená, že se místní zkušenost prohlásí za nedostatečnou a cizí rámec se zavede jako vyšší pravda.

První postup je normální kulturní výměna. Druhý postup je myšlenková kolonizace.

Orwell je proto stále aktuální. Ne proto, že bychom žili v románu 1984. Ale proto, že ukázal obecný mechanismus: moc je nejnebezpečnější tehdy, když nechce pouze řídit jednání lidí, ale také určovat kategorie, v nichž mají chápat svět.

Zdravá společnost může přijímat nové zákony, instituce i pojmy. Musí si však zachovat právo přeložit je do vlastní zkušenosti. Musí mít právo odmítnout rámec, který v jejím prostředí nepůsobí jako vysvětlení, ale jako ideologická náhražka reality.

Jakmile toto právo ztratí, nezačíná ještě totalita v orwellovském smyslu. Ale začíná něco nebezpečně příbuzného: postupné nahrazování skutečnosti správným slovníkem.

A proti tomu je zdravý český rozum pořád docela dobrá obrana.